Modlitba šampiona

Všechny národní a olympijské volejbalové týmy, ve kterých hrál profesionál Kirk Kilgour (1947–2002) z Kalifornie, si mohly být jisté svým vítězstvím. Sportovec vysoký více než 2 metry byl v USA a v Evropě nejoslavovanějším volejbalovým hráčem své doby. Kariéru „blond anděla“ nečekaně ukončil vážný úraz. Jeho nezlomný bojový duch a víra mu však pomohly znovu povstat. Svým pozitivním postojem k životu se stal pro mnohé trpící poslem naděje.
V únoru roku 2000 mi zavolal přítel z Itálie a oznámil mi, že mě Vatikán zve na slavnost do Říma. Neměl jsem vůbec potuchy, o co se jedná, ale ihned jsem se vypravil na cestu. Již za pár dnů jsem opouštěl na vozíčku hotel a směřoval na Svatopetrské náměstí, kde se měla slavit jubilejní mše pro nemocné. Během slavnosti přiváželi dopředu vozíčkáře, kteří jednotlivě přijímali požehnání od papeže. To, co jsme osobně prožívali, viděly miliony televizních diváků. Náhle se kamery obrátily na mne a na obrazovce promítli modlitbu, kterou jsem kdysi napsal. V myšlenkách jsem se bleskově vrátil na začátek šedesátých let.
Nejlepší hráč roku
Tehdy jsem byl osm let členem amerického národního volejbalového týmu, byl jsem účastníkem olympiády a tři roky jsem působil v Římě jako profesionální volejbalový hráč. Náš tým vyhrál mistrovství Itálie a v roce 1975 jsem byl vyhlášen trenérem roku a nejlepším hráčem. V roce 1976 jsme opět byli první. Žil jsem životem, o jakém se druhým může jen zdát.
Ve vteřině po všem
Všechno se změnilo jediným okamžikem. Psal se 8. leden 1976. Stalo se to během tréninku italského olympijského týmu kolem čtyř hodin odpoledne. Při skoku přes kozu jsem přidal obrat, a věděl jsem: to se nepodaří. Při dopadu jsem skrčil ruce a hlavu, jak jsem to dělal tisíckrát předtím, ale tentokrát to nevyšlo. Při pádu na žíněnku bylo slyšet silné prasknutí jako při výstřelu a já jsem vykřikl bolestí. Od té chvíle jsem se nedokázal pohnout. Zlomily se dva krční obratle a jako 28letý jsem zůstal od krku dolů trvale ochrnutý.
Nová kariéra
Po proplakané noci jsem si uvědomil, že mám jen dvě možnosti: litovat se, nebo to proměnit na pozitivní věc ve svém životě. Krátce po této nebezpečné nehodě jsem potlačil všechny pocity sebelítosti, abych mohl dále žít. Co následovalo, byla kariéra volejbalového trenéra, reportéra v rozhlase a v televizi, spisovatele, herce, začal jsem se starat o těžce postižené. To všechno jsem dělal na vozíku, který jsem ovládal bradou. Všechno mělo svůj smysl a velmi mě to obohatilo! Kdyby mi někdo po letech nabídl možnost: Opět smíš chodit a být normální, ale musíš zapomenout na dobu na vozíčku, nevím, zda bych to přijal. Bylo by to pro mne těžké rozhodování.
Posila a útěcha
Přátelé se mě ptali, jak je to možné, že jsem se vyrovnal se svým postižením, především však chtěli vědět, odkud čerpám duchovní sílu. Proto jsem zachytil svoje myšlenky na papír. Vznikla z toho krátká báseň, vlastně modlitba, která se rozšířila po školách a různých organizacích po celé Itálii. Dokonce ji vydali ve Vatikánu a po čase se stala známou i na celém světě.
Když jsem se v myšlenkách vrátil zpět na Svatopetrské náměstí, mše právě skončila. Přicházeli ke mně mnozí lidé, aby mi řekli, jakou útěchu a posilu jim dala moje modlitba v jejich nemoci a postižení. Na něco takového jsem nebyl připravený. Cítil jsem se velmi malý, a současně poctěný; zmohlo mě to. Ano, jako špičkový sportovec bych v Itálii dosáhl slávy, po jaké jsem toužil. Ironické je, že jsem se stal mnohem slavnějším kvůli zranění, které jsem si sám nevybral, a svým postojem k životu, který jsem zvolil proto, abych dokázal žít i se svým těžkým postižením. Modlitbu jsem napsal pro přátele, abych se s nimi podělil o své osobní dojmy a pocity. Neměl jsem potuchy, že moje slova a moje tělesné postižení budou mít takový ohlas i u zdravých lidí.
Slavnost byla ukončena večerním programem, na kterém vystupovali postižení, ale i zdraví umělci z celého světa. Pořad vysílala i televize. A uprostřed programu přednesl italský herec Terence Hill moji modlitbu. Věřím, že osloví i mnohé z Vás.
Modlitba šampiona
Prosil jsem Boha, abych byl silný, abych mohl vykonat velkolepá díla.
A On mě učinil slabým, abych zůstal pokorným.
Prosil jsem Pána, aby mi dal zdraví, abych dokázal plnit velkolepé úkoly.
A On mi dal utrpení, abych dokázal utrpení lépe pochopit.
Žádal jsem ho o moc, aby mě lidé potřebovali,
a On mě pokořil, abych byl ten, kdo potřebuje je.
Prosil jsem Boha o všechno, abych si mohl vychutnávat život.
A On mi daroval život, abych byl se vším spokojený!
Pane, nedostal jsem nic z toho,oč jsem prosil,
ale Tys mi dal všechno, co jsem potřeboval,
takřka proti mé vůli. I prosby, které jsem ani nevyslovil, byly vyslyšeny.
Děkuji Ti, můj Pane!
Ze všech lidí nikdo nemá to, co mám já.
Kirk Kilgour