NAPLŇ svůj život!

BEMA – soudná stolice Kristova
Lidé, to byl ale den! Takový den jsem ještě nezažil. Mohu to říct s úplnou jistotou. Takový den jsem fakt ještě nezažil. Abyste si ho mohli dostatečně představit, musím vás vzít na jeho úplný začátek. Začal jsem opravdu velmi brzo ráno, ještě před východem slunce. Vynechal jsem snídani. Ve skutečnosti jsem později vynechal ještě mnoho věcí. Snídaně jsem vynechával téměř každý den. Vynechával jsem společnou večeři s rodinou. Vynechával jsem společné večerní chvíle se svou manželkou. Zanedbával jsem hry se svými dětmi. A také jsem vynechával návštěvy sboru.
Víte, ale měl jsem pro toto všechno zanedbávání důvod – musel jsem dokončit velký projekt v práci. Můj šéf mi řekl, že když zaplatím tuto cenu, odměnou bude určitý partnerský vztah. A když získám toto partnerské postavení, budu moci lépe zabezpečit svoji rodinu. A já se opravdu chci postarat o svoji rodinu. Pracuji opravdu velmi usilovně a tvrdě, proto vynechávám všechny tyto věci. Proto vynechám snídani, naskočím do auta, jedu do práce, zaparkuji na svém vyhrazeném místě vedle budovy, kde sídlí i naše firma. Slunko ještě nevyšlo. Projdu hlavním vchodem a tu je, aha, Joe... hm... ani neznám jeho příjmení. Myslím... říkám mu jen Joe, je to strážník... budeme si muset vystačit s tímto. Je to Joe, strážník.
„Dobré ráno, Pane Matthewson!“
Mimochodem, tak se jmenuji. Daniel Scott Matthewson.
„Dobré ráno, pane Matthewson!“
„Dobré ráno, Joe.“
„Požehnal vám dnes Bůh, pane Matthewson?“
„Ach, ano, Bůh mi dnes ráno požehnal.“
Zmáčknu ve výtahu 28. poschodí a doufám, že se dveře rychle zavřou.
Jen co otevřu dveře, začne citovat Písmo... „zkouška, která na vás dolehla, je jen lidská...“
Och, vždy má způsob, jak mě povzbudit tak brzo ráno.
Dostal jsem se do své kanceláře na 28. poschodí. Mám kancelář na rohu, je velmi příjemná. A v kanceláři je Juanita Perézová, uklizečka. Vešel jsem dovnitř a řekl:
„Juanito, prosím tě stále znovu a znovu... ukliď tu dřív než přijdu.“
„Och, pane Matthewson, já se snažím, opravdu se snažím. Chodím sem brzy, ale také vy chodíte stále dříve do práce... už nemohu přijít dřív než vy, je mi to líto. Ale budu se snažit.“
Jelikož jsem křesťan, neřeknu jí, aby vypadla. Nechci být hrubý. Udělám tedy to nejlepší, co se dá. Sednu si za stůl a začnu pracovat. Prostě si jí nebudu všímat. Ani se na ni nepodívám. Takže já pracuji a ona utírá prach. Snaží se být tiše. Přichází k mému stolu, bere do rukou fotku ze stolu, dívá se na moji manželku a děti a říká:
„Ach, pane Matthewson, máte krásné děti.“
„Děkuji, Juanito, děkuji.“
„Vaše manželka byla ke mně velmi milá minulý rok na podnikovém večírku.“
„To je skutečně super, Juanito, opravdu.“
Pochopí moji narážku. Položí fotku na stůl a vyjde ven ze dveří. Ve dveřích se na chvíli zastaví, ohlédne se na mě a řekne:
„Pane Matthewsone, jste dobrý člověk. Máte dobrou rodinu. Chci vám říct, že se stále za vás modlím.“
Tak, a teď mám pocit viny, že ano? Myslím tím to, že jsem si s ní nechtěl povídat, a teď jsem zjistil, že se za mě modlí. Ale nemám čas zaobírat se pocity viny. Tento projekt mám odevzdat ve dvě a z domu jsem odešel dřív, abych ho stihl dokončit.
Takže za mnou přijde do kanceláře jeden člověk, který měl na starosti jinou část projektu, a potom další a další a další. Kolem poledne je konečně všechno hotové. Leží to na mém stole. Vrchní obal, čtyřbarevný, na lesklém papíře... tststs... vypadá to opravdu dobře! Uvědomuji si, že mám čas dát si něco na zub.
Nasednu do auta a jedu k té skvělé židovské restauraci, která je nedaleko naší firmy. Jedu a myslím na svůj projekt. ...A tehdy se to stalo. Bum! Přesně takto!
Ježíš se vrátil. Myslím, že vždy jsem věděl, že „jednoho dne“ se Ježíš vrátí. Ale způsob, jakým říkali „jednoho dne“, naznačoval, že se to má stát někdy v daleké budoucnosti. Neuvědomil jsem si, že to bude jeden den jako například tento den. Ale byl to právě tento den! A najednou jsem zjistil, že vstupuji do nebeské síně. Jak ji mám popsat?
Hm... jestliže jste někdy viděli oslavu Valentýna v New Yorku... víte všechny ty sladkosti a lidé poskakující nahoru dolů... Tak to tam vypadalo. Ale tisíckrát lépe. Radost a oslavování byly nepředstavitelné.
Uviděl jsem lidi, se kterými jsem se neviděl už roky. Viděl jsem lidi, kteří zemřeli před desítkami let a na které jsem si ani nevzpomněl. Vítali jsme se, vyprávěli si a smáli se a bavili jsme se o starých časech. Bylo to vyčerpávající. Uviděl jsem nějakou skálu a tak jsem se každému omluvil a šel jsem si sednout, abych si trochu odpočinul. Byl jsem unavený, měl jsem za sebou náročný den.
Sedl jsem si na skálu a myslel jsem si, že jsem sám. Přinejmenším jsem si to myslel, ale stále jsem měl pocit, že se mnou někdo je. Nikoho jsem však neviděl. Měl jsem však ustavičný dojem, že se na mě někdo dívá, a nakonec jsem tedy řekl:
„Hej! Je tu někdo?“ Páni! Někdo tam opravdu byl.
„Ahoj, kdo nebo co jsi?“ ptám se ho.
„Jmenuji se Jurial. Jsem nebeský posel.“
„Ty jsi anděl?“
„Ano.“
„Aha, rád tě poznávám, Juriali. Ještě nikdy jsem nepotkal anděla.“
„No, já tě znám už dost dlouho, Danieli.“
„Ty víš jak se jmenuji?“
„Samozřejmě.“
„Odkud znáš moje jméno?“
„Přidělili mě k tobě ve chvíli, kdy jsi byl počatý, abych tě strážil.“
„Ty jsi můj strážný anděl?“
„My tu nepoužíváme takovou terminologii, Danieli. Ale můžeš mi tak říkat, když chceš.“
Bomba! Přišel jsem k němu a objal jsem ho. Jak bych ho popsal? Měl okolo dvou a půl metru a vypadal jako by byl „dutý“ a celý vyplněný světlem.
„Jsem tu, abych se o tebe postaral a ukázal ti nebe,“ řekl mi.
„Skutečně?“
„Ano.“
„Dobře, povídej mi o nebi. Nauč mě všechno, co se dá o nebi vědět, prosím.“
Začal mě učit o tom, jaká je v nebi doprava.
„Danieli, mohu tě chytit za ramena a lítat s tebou dokola,“ a hned to také předvedl.
„Och!“
Když jsem překonal strach, začal jsem se radovat. Posadil mě na zem a řekl:
„Také oči máš v nebi jiné.“
„V čem jiné?“
„Vidíš tu věc tam? Je asi osm kilometrů vzdálená. Podívej se na ni a zaostři.“
Podíval jsem se a zaostřil a najednou jsem ji uviděl, jako by byla právě před mýma očima. Měl jsem teleoptické oči. Zoomovací čočky... zooom... zooom... fungovaly.
„Také komunikace je v nebi jiná,“ poučoval mě dále anděl.
„A v čem je jiná?“
„Nemusíš komunikovat jen verbálně.“
„Nemusím?“
„Ne. Stačí jen na něco pomyslet v echoéteru.“
„Vyzkoušejme to tedy,“ navrhl jsem.
Konverzovali jsme s Jurialem jen svými myšlenkami. Fungovalo to.
Potom mi řekl:
„Dovol, abych tě poučil o nastávajícím soudu.“
„O čem?“
„O nastávajícím soudu.“
„Ne, teď nemá být žádný soud.“
„Ale ano, má.“
„Ne, ne, ne. Učil jsem se o velkém bílém trůnu na soudu. Ježíš má sedět na trůnu a oddělovat ovce od kozlů. Ty, kteří ho
opravdu znají, a ty, kteří ho neznají. Ti, co ho neznají, mají jít do pekla navěky, a ti, co ho znají, mají jít do nebe. A každý, jehož jméno je zapsané v Beránkově knize života, patří mezi ovce a ty mají jít do nebe. A moje jméno tam je zapsané, proto se mohu vyhnout soudu. Pro mě už nebude soud.“
Anděl se mě zeptal: „Nikdo ti ještě neřekl o Bemě?“
„Och! Co je to Bema?“
„Soudná stolice Kristova, před kterou se postaví každý křesťan.“
Zachvátil mě strach a vlasy na hlavě se mi zježily. Byl jsem úplně hotový. Byl to však zvláštní strach. Byl to druh strachu kombinovaný s pokojem. Jako když jsem šel jako dítě k doktorovi a bolelo mě břicho a on mě prohmatal a pošťuchal a bylo to ještě horší. Potom mi řekl, že mi musí vzít slepé střevo. Věděl jsem však, že když mi ho vezme, bude mi lépe, tak jsem řekl: „Pojďme na to!“
Takto jsem se tedy díval na Bemu – soudnou stolici Kristovou. Bál jsem se, ale zároveň jsem věděl, cítil jsem, že když bude po tom, budu se cítit lépe. Tak jsem řekl: „Pojďme na to!“ Jako kdybych si mohl vybírat...
„Juriali, pověz mi něco o Bemě – soudné stolici Kristově,“ zaprosil jsem.
„Dobře. Není to soud k odsouzení.“
„Co tím myslíš?“
„Na soudu se nebudou probírat tvoje hříchy.“
„Nebudou?“
„Ne, nejsi odsouzenec u soudu. O to se už Bůh postaral. Krev Kristova přikryla tvoje hříchy. Nemusíš se obávat soudné stolice Kristovy kvůli svým hříchům.“
„Och,“ odlehlo mi. „Když to není o tom, tak potom o čem to je?“
„Už jsi viděl olympijské hry v televizi, že? Když někdo vyhraje závod, postaví ho na stupínek a přijdou rozhodčí, vítěz skloní hlavu a úředník mu zavěsí na krk medaili. Chápeš? O tom to je.“
„Co tím chceš říct?“
„Víš, křesťanský život byl jako závod a tys měl běžet. Nyní jsi přišel do cíle. Soudná stolice Kristova znamená, že se postavíš před Ježíše a on tě odmění za věci, které jsi udělal v jeho moci, když jsi žil na zemi, a které měly význam pro věčnost.“
„Opravdu?“
„Ano.“
Lámal jsem si hlavu a pokoušel si vzpomenout aspoň na jednu věc, kterou jsem udělal a která měla význam pro věčnost. Modlil jsem se, aby měl Ježíš lepší paměť než já. Pokračovali jsme v rozhovoru o soudné stolici Kristově – Bemě. Zaslechl jsem odněkud fanfáry.
„Juriali, co to je?“
Řekl, že je to volání k soudné stolici Kristově.
„Pojďme!“
Vzal mě a letěli jsme. Nebyl jsem sám, kdo letěl. Všude okolo mě letěli lidé. Pod sebou jsem viděl lidi, kteří letěli. Všichni mířili k malému kruhu v dálce, který, když jsme se přibližovali stále víc a víc, vůbec nebyl malý. Ze všech čtyř stran nebe přicházeli lidé. Byli všude okolo mě. Když jsme přišli k té věci, bylo to obrovské. Vypadalo to jako stadion. Byl to však stadion velký jako velkoměsto. Myslím, že byl kilometry dlouhý. Anděl mě sesadil přímo před bránou. ...fúúúúú.
„Teď musím odejít,“ oznámil mi.
„Myslíš tím, že mě tu teď necháš samotného? Kam jdeš? Musíš jít se mnou,“ prosil jsem ho.
On mi však odpověděl: „Ne. To je jen pro nevěstu Kristovou. Jen pro lidi spasené milostí. Ale neboj se, my andělé budeme všechno pozorovat z výšky a můžeš si na mě vždy vzpomenout, když budeš mít nějaké otázky.“
Odletěl pryč. Jsem tu sám jako prst obklopený miliony lidí. Raději bych měl jít dovnitř. Nad vchodem bylo napsáno: Soudná stolice Kristova. Přešel jsem pod velkým obloukem... ó, Bože. Podívejte se na to! Bylo to úplně obrovské. Kam oko dohlédlo, byli samí lidé. Asi tři kilometry před sebou jsem uviděl pódium. Se svýma teleobjektivníma očima jsem však zaostřil na někoho, kdo pracoval na Kristově trůně. Viděl jsem ho tak dobře, jako by stál přímo přede mnou. Zoomoval jsem zpátky a uvědomil jsem si, že místo se naplňuje. Měl bych si raději najít sedadlo. Jedno jsem uviděl a začal jsem se k němu tlačit... promiňte, promiňte, prosím, dovolíte... jako na shromáždění v našem sboru... promiňte... našel jsem si sedadlo. Když jsem tam seděl, uvědomil jsem si, že vedle mě také někdo sedí. Podíval jsem se na něho a usmál jsem se.
„Ahoj,“ přivítal mě.
„Ahoj!“
„Jmenuji se Indira Jenskae,“ představil se mi.
„Opravdu?“
„A jak se jmenuješ ty? Odkud jsi a z jaké doby?“
Nikdy jsem takovou otázku neslyšel. „Odkud jsi a z jaké doby?“ Lidé se mě ptali, odkud jsem, ale proč by chtěli vědět, z jaké doby jsem? Potom mi to došlo! Všichni tito lidé, co tu sedí, jsou z celé historie křesťanské církve 2000 let plus něco. Takže nestačí, když řeknete, odkud jste. Musíte říct: Odkud a z jaké doby.
Tak jsem mu řekl: „Jsem Daniel Matthewson a byl jsem právě v USA, když se Ježíš vrátil.“
„Och, to jsi musel mít obrovskou radost!“ řekl muž. „Já jsem z Japonska ze sedmnáctého století.“
„Sedmnáctého století? Ani jsem nevěděl, že v sedmnáctém století žili v Japonsku nějací křesťané.“
„Ale ano, žili. Velké dřevěné obchodní lodě, které přivážely zboží ze Západu, přivezly také misionáře. Jeden z nich přišel i do naší vesnice. Řekl nám dobrou zprávu, že Ježíš byl plně člověk i Bůh a přišel na tuto zem, aby prolil svoji krev za nás. A každý, kdo přijde k jeho kříži a poprosí o odpuštění hříchů, bude mít hříchy obmyté jeho krví a bude žít věčně s Otcem. Zarezonovalo to ve mně, uvěřil jsem v Krista a on mě změnil. Také mnozí moji příbuzní a přátelé byli změněni krví Kristovou. Také někteří krutí páni v naší zemi se změnili. Ale můj pán se nezměnil. Byl to krutý člověk a pronásledoval církev. Některé z nás dokonce zabil.“
„Některé z nás...?“
„Ano, některé z nás.“
„Tebe zabili?“
„Ano. Ukřižovali mě při cestě a jednoho z největších pánů v naší zemi ukřižovali vedle mě. Býval velmi brutálním mužem, ale krev Kristova ho úplně proměnila. Jak tam tak visel, podíval se k nebi a uviděl, že je to velká pocta trpět pro našeho Pána.“
Když vyprávěl tento příběh, svěsil jsem hlavu.
„Na co myslíš, Danieli?“ zeptal se mě muž.
„Nikdy jsem takto netrpěl,“ odpověděl jsem.
„Netrap se kvůli tomu. Bůh si vyvolí ty, kteří budou trpět a dá jim mnoho své milosti, aby mohli vytrvat. Když se mu zdálo vhodné, abys netrpěl, pokládej to za velké požehnání.“
Pokračovali jsme v rozhovoru. Když jsem se rozhlížel, uviděl jsem, že celý stadion se naplnil. Ani jedno místo nezůstalo prázdné. A každý měl kde sedět. Přišla celá nevěsta Kristova. Zatímco jsme si dále povídali, vyšel na pódium velký anděl. Byl obrovský. Nevím, kdo to byl, nepředstavil se, ale tak jsem si vždy představoval archanděla Gabriela anebo Michaela. Byl vysoký asi pět a půl metru. Celý zářil. Měl velké, zlaté, hladké roucho. Tvář měl jako z bronzu a oči velké a hluboké. Mile se usmíval. V ruce držel čtyř a půlmetrovou hůl, šel na kraj jeviště a uhodil s ní pětkrát o zem. Když uhodil potřetí, na celém stadionu nastalo ticho. Mrtvé ticho. Neslyšeli jste ani špendlík padat na zem. Anděl řekl:
„Vítám tě, nevěsto Kristova. Tvůj ženich tě očekává. Dovol, abych tě představil tvému ženichovi, Ježíši Kristu z Nazareta, Synu Božímu, Synu člověka, Mesiáši, Knížeti pokoje, úžasnému Rádci, Mocnému, Králi králů, Pánovi Pánů. Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“
A ukázal se Ježíš. Přišel velmi rychle k okraji pódia a řekl: „Ach, moje nevěsta, ach moje nevěsta. Tolik jsem se těšil na tento den. Velký svatební hod Beránkův je už připravený, jak jsme o něm mluvili, ale nejprve bude soud. To bude zábava. Toto bude velký den radosti. Můj Otec, Bůh Otec, Jahve, JÁ JSEM bude předsedat našemu soudu. Nyní přichází na stadion.“
Och, jak mám popsat, co vidím? Už chápu, proč bylo tak těžké porozumět knize Zjevení. Už vím, proč měl Jan takové problémy, jak říct lidskou řečí, co se dá vidět v nebi. Nevím, jak bych to popsal... zkusím to.
Na konci stadionu se objevila kostka. Při každé její straně byla okřídlená bytost. Byly to bytosti napůl andělé, napůl zvířata. Stále volaly:
„Svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí. Svatý, svatý, Pán Bůh všemohoucí.“
Uvnitř kostky se něco hýbalo a uvnitř hýbajících se částí byly další části a byly tam barvy, jaké jsem nikdy předtím neviděl. Nedají se vidět lidským okem. Mátlo to moje smysly. Když uvedli Boží přítomnost, uvědomil jsem si, jak jsem se mýlil. Vždy jsem si myslel, že Bůh Otec vypadá jako Santa Klaus s bílým vousem a holí. Myslel jsem si, že bude sedět na trůnu a bít nás tou holí po hlavě. Potom jsem si ale vzpomněl, že v Bibli jsem četl, že Bůh Otec je všude přítomný Duch. A to, co jsem tam právě viděl, bylo jen manifestací jeho obrovské slávy, chvály a cti. A andělé – cherubíni a serafíni – stále volali:
„Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí. Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí.“
Všichni jsme se k nim připojili:
„Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí. Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí.“ Ježíš nás povzbudil, abychom zpívali chvály Otci. Začali jsme ho chválit písní.
Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí.
Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí.
Ránem se nese k tobě moje píseň.
Svatý, svatý, svatý, milostivý a mocný, Trojjediný, požehnaný.
...Všichni jsme se postavili, protože jsme přece nemohli oslavovat Otce vsedě.
Svatý, svatý, svatý, tak tě všichni svatí uctívají.
Vrhají k tvým nohám všechno zlato a svoje koruny.
Okolo skleněného jezera
cherubíni a serafíni padají na tvář před tebou, 
který jsi byl, který jsi a který budeš.
Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí.
Všechno tvoje stvoření ať chválí tvoje jméno na zemi, na nebi i v moři.
Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí.
Trojjediný, požehnaný, Trojjediný, požehnaný.
Chvalte Boha, od něho je každé požehnání.
Chvalte ho všichni na nebi,
chvalte ho všichni na zemi,
chvalte Otce, Syna i Ducha svatého.
Požehnání a čest, sláva a moc Věčnému.
Z každého národa, z celého stvoření,
poklekněte před Věčným.
Každý jazyk na nebi i na zemi, ať vyzná tvoji slávu.
Každé koleno ať poklekne před tvým trůnem v chvále.
Ty jsi vyvýšený, ó, Bože náš,
tvoje království trvá navěky.
Tvoje království vládne nad celou zemí,
zpívejte Věčnému.
Protože nikdo není jako ty,
zpívejte Věčnému.
Svatý, svatý, svatý,
Svatý, svatý, svatý,
Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh všemohoucí.
Hoden je přijmout slávu, čest i dobrořečení,
hoden je vší slávy.
Chvalte ho, chvalte ho, vyvyšujte ho.
Chvalte ho, vyvyšujte jeho jméno navěky.
Zpívali jsme, chválili jsme, skákali a tleskali až do vyčerpání. Nakonec jsme si našli svoje sedadla. Když jsem si sedl, zjistil jsem, že přemýšlím o tom, že nikdy jsem Ježíše takto neoslavoval během svého pozemského života. Kdyby to tu bylo jako na našich bohoslužbách, stál bych tu, ohlížel se okolo a zpíval jen na „půl srdce“. Myslel jsem na to, že kdybych se mohl vrátit, zpíval bych jinak. Kdybych dostal ještě jednu šanci.
Když jsme se všichni snažili vydýchat, Ježíš vstal ze svého trůnu, přišel na kraj pódia a řekl: „Dobře, moje nevěsto, nyní je čas, abychom začali soudit. Předtím však než začneme, chci, abyste všichni pochopili, o co půjde. Nejste zločinci postaveni před soud. Vaše hříchy se neobjeví v mé mysli, když budu sedět na soudné stolici. Moje krev je přikryla. Uvolněte se.“
...A všichni jsme se uvolnili.
„Tento soud je příležitostí, kdy vás odměním za to, co jste udělali pro moje království. V mé moci. Budete hodnoceni podle třech kritérií. První kritérium se týká vašich priorit v životě. Když jsem kázal svoje kázání na hoře, řekl jsem vám, abyste si neshromažďovali poklady na zemi, ale v nebi, kde je mol a rez neničí, ani zloděj se nevloupe a neukradne je. Někteří z vás jste to dělali. Dnes uvidíte, jaký poklad jste si tu nashromáždili, protože na soudné stolici Kristově dostanete tento poklad, který sem přišel před vámi. Budete také odměněni za správcovství. Za to, co jste udělali s tím, co jsem vám svěřil. Nebudu vás porovnávat s ostatními. Protože v celém tomto obrovském shromáždění nejsou dva lidé, kteří by měli stejné možnosti, zdroje, schopnosti, talenty, zručnosti a podobné věci. Proto budu každého z vás hodnotit podle toho, co jste dostali a co jste s tím udělali. Někteří z vás pocházíte z velmi chudobných národů a velmi chudobných období v historii. Jiní jste žili ve velmi bohatém národě a velmi bohatých dobách. Budu se dívat na to, co jste dostali a co jste s tím udělali.
Budu také hodnotit vaše motivy. V Písmu jsem vám řekl, že lidé hledí na to, co mají před očima, ale já hledím na srdce. Dnes vám odhalím, co jsem viděl. Tady, na soudné stolici Kristově – Bemě – přijmete svoji odplatu. Proto to bude velmi vzrušující. Dostanete poklad, který vás sem předešel a budete si ho moci vzít s sebou. Dostanete také koruny. Dostanete korunu spravedlnosti. Tuto korunu dostane každý, kdo žil pro tento den a žil podle toho. Korunu života dostane každý, kdo byl pronásledovaný pro moje jméno. Korunu slávy dostane ten, kdo byl pastýřem mému lidu. Nyní nemluvím o profesionálních pastorech. Vás, pastoři, budu hodnotit přísněji. A neříkejte mi, že jsem vás nevaroval. Píše se o tom v epištolách.
Ale vy jednoduší, neškolení lidé – my v nebi nepoužíváme takovou terminologii – ale víte, co tím myslím, ti z vás, kteří jste byli neučení a položili jste svůj život pro církev, investovali jste svůj život do lidí, do nevěsty Beránkovy, dostanete dnes korunu slávy. Někteří z vás dostanete korunu víry. Patří těm z vás, kteří jste mi důvěřovali za každých okolností až do konce, vytrvali jste ve víře ve mě.
Některé z vás pochválím. Podívám se vám do očí a řeknu: ‚Dobře, můj věrný služebníku.‘ Každý z vás bude dnes oslavený.
Oslava. To nádherné vyvrcholení procesu spasení, které začalo toho dne, kdy vás Duch svatý začal vést do vztahu se mnou. Pokračovalo to tím, že jste se pokořili přede mnou a moje krev vás očistila. Celé ty roky, co jsem vás posvěcoval, když jste se mi stávali stále více podobnějšími. Dnes to vyvrcholí, když vás oslavím. Slavné ukončení procesu spasení. Zároveň také dostanete svoje nebeské tělo. Už se nemohu dočkat. Začněme! Připravte svoje srdce na... soud.“
Ježíš se vrátil na svůj trůn. Nastalo takové napětí, že byste ho mohli krájet nožem, když jsme si poprvé sedli. Na stadionu musely být dvě nebo tři miliardy lidí. Každý byl přesvědčený, že jeho jméno vyvolají jako první. Velký anděl znovu vypochodoval na kraj pódia a vyvolal první jméno, přičemž třikrát uhodil holí o zem.
Timilus Germanikus!
Timilus se postavil. Jeho anděl sletěl dolů, chytil ho za ramena a letěl s ním dolů, kde začínaly schody na pódium, kde stál Kristův trůn. Timilus vyběhl na pódium a podíval se svému Spasiteli do tváře. Začali si povídat. Neslyšeli jsme, o čem se baví. Byl to soukromý rozhovor. Stala se však ta nejpodivnější věc. Zatímco si povídali, mohli jsme vidět Tumilův život přímo před našima očima. Viděli jsme věci, které udělal a za které měl dostat odměnu. Dozvěděli jsme se, že se narodil ve třetím století ve francouzském Lyonu, za vlády Římské říše. Byl chudobným kovářem. Byl diakonem ve sboru. Dával svoje prostředky ještě chudobnějším než byl sám, i když skoro nic neměl. Pronásledovali ho pro víru a nakonec ho umučili. Stáhli ho z kůže. Položili ho na mučidla a polámali mu kosti. Nakonec ho hodili šelmám. Sežrali ho lvi a leopardi.
Padl na kolena, podíval se k nebi a řekl:
„Jmenuji se Timilus a patřím Ježíšovi.“ Padl na tvář před svým Pánem.
Ježíš plný soucitu a radosti vstal ze svého trůnu a zvedl ho na nohy. Potom se postavil za něho, položil mu ruce na ramena a řekl: „Toto je můj chlapec Timilus. Mám z něho velkou radost.“
Dal mu korunu spravedlnosti, slávy, života a víry. Dostal všechny čtyři. Jeho poklady byly navršené okolo něho. Ježíš mu řekl:
„Správně, můj dobrý a věrný sluho! Buď oslavený!“ Najednou se Timilus změnil a letěl i se svými poklady na místo, kde předtím seděl. Když si znovu sedl, zářil jako hvězda Severka na černém nebi. Všichni jsme byli ohromeni.
Anděl představil dalšího člověka, který měl předstoupit před soud.
Pompanea Racina
Pompanea pocházela z Říma, z prvního století. Byla věřící ještě předtím, než Pavel přišel do Říma. Byla první z třídy Sanitoriálů, která uvěřila v Krista. Odstrkovali ji a posmívali se jí pro její víru. Dokonce i její manžel se jí posmíval. Ale pro její bezpodmínečnou lásku a svědectví nakonec také on odevzdal život Kristu a rostl ve víře. Jako manželský pár založili sbor ve svém domě, který přežil až do třetího století. Ježíš jí řekl: „Och, jsem na tebe tak hrdý.“
Dal jí korunu slávy za to, že se starala o jeho stádo.
„Správně, moje dobrá a věrná služebnice! Buď oslavená!“
Když se vrátila na svoje místo, anděl zabouchal znovu.
William Carry
William Carry byl člověkem, kterého byste určitě za křesťanského hrdinu nepovažovali. Žebrácký obuvník z Anglie, který měl touhu jít evangelizovat svět. Tuto touhu však nesdílela církev tehdejší Anglie. To ho však nezastavilo. Rozhodl se, že půjde na Maltu, i když neměl žádnou podporu ani povzbuzení. Potom šel do Indie a stal se známým jako otec moderní misie pro ty, kteří byli okolo v den Kristova návratu. Ježíš udělal s Williamem zajímavou věc. Postavil se vedle něho, obrátil ho k zástupům a řekl:
„Jestliže dnes stojíte před soudnou stolicí Kristovou díky vlivu, který měl tento muž, ať už přímému nebo nepřímému, během staletí velkého misijního hnutí, postavte se, prosím.“
Po celém stadionu se postavila asi miliarda lidí různé barvy pleti a mluvili různými jazyky. Muž užasl. Ježíš ho zvedl z kolen a řekl: „Ach, Williame, správně, dobrý a věrný služebníku.“
A byl oslavený.
Anděl představil dalšího člověka.
Angela Moserová
Když oznámili Angelino jméno, nad stadionem v nebesích zašuměla andělská křídla. To je zajímavé! Co se tam děje? Pomyslel jsem na Juriala.
„Juriali, co se to tam děje?“
„Jsme velmi vzrušení, protože na řadu přišla Angela,“ odpověděl mi Jurial.
„Proč? Co udělala? Co vybudovala? Co dala? Koho vedla?“ ptal jsem se.
 „Nic z toho. Ona stála v zákulisí hrdinů nebe,“ odpověděl mi Jurial.
Viděl jsem, jak se její život promítl před mýma očima. Rozhodla se, že zůstane svobodná, aby se mohla starat o svoji postiženou sestru a stárnoucí matku. Pracovala v zákulisí služeb v církvi a starala se o lidi, kteří sloužili. Důvodem však, proč byla Angela známá v nebi, byl její modlitební život. Ó, tato žena se modlila. Modlila se za misionáře, za ztracené lidi, kteří zastávali vlivné postavení. Modlila se za nemocné. Modlila se bez přestání. Když ukázali toho dost na soudné stolici Kristově, Ježíš doslova vyskočil z trůnu a běžel jí naproti, objal ji a řekl:
„Ach, Angelo, jsem na tebe tak hrdý! Pojď sem! Správně, moje dobrá a věrná služebnice.“
A Angela byla oslavená. Všimli jsme si, že byla oslavená víc než všichni doposud. Dokonce víc než William Carry, který byl před ní. Když se vrátila na svoje místo, zářila tak, že osvětlila celou jednu část stadionu. Pomyslel jsem si – Páni! Modlitba musí být skutečně důležitá. Měl jsem poslechnout Petra. Říkal mi to. Kázal o tom. Ale já jsem neposlouchal. Pomyslel jsem si, že kdybych se tak mohl vrátit zpět a žít znovu... kdyby jen... modlil bych se víc. Protože na Bemě – soudné stolici Kristově modlitba všechno mění.
Anděl představil dalšího člověka, který se měl dostavit před soudnou stolici:
Josef Ray Robinson
Josef se narodil na Jihu během hospodářské krize. Nebylo to právě nejlepší místo pro africko-amerického džentlmena. Nedovolili mu navštěvovat školu, takže musel pracovat v několika zaměstnáních, aby zaplatil účty za jídlo pro svých osm dětí. Pracoval jako osobní řidič luxusních aut, roznášel noviny, čistil boty, byl vrátným velké budovy plné kanceláří... och... vždyť je to Joe, vrátný budovy, kde sídlila naše firma. Zpočátku jsem ho vůbec nepoznal. Jeho život se odehrával před mýma očima a byl jsem pokořený. Nezahořkl, když mu školní rada zakázala chodit do školy. Naučil se číst sám, když zkoušel číst Nový zákon. Naučil se nazpaměť tři knihy Nové smlouvy. Věděl, že Bible, Boží slovo je dvojsečným mečem, proto každému, s kým se setkal, citoval biblické verše. Nebyl jsem jediný, komu je říkal. Ježíš se zeptal lidí, kolik z nich ovlivnil Joe, a požádal je, aby se postavili. Uviděl jsem asi sto lidí z naší firmy, kteří se mohli postavit před soudnou stolici Kristovu díky jeho svědectví. Já jsem si pomyslel: Tak to je teda ten chlapík, co mě dnes ráno nahněval. A nyní pochybuji, zda jsem vůbec hoden očistit mu boty tady v nebi. Ježíš mu řekl:
„Správně, můj dobrý a věrný služebníku. Buď oslavený!“ Joe byl oslavený a letěl zpět na svoje místo zářící a plný radosti.
A anděl ohlásil dalšího člověka.
Juanita Perezová
Moje uklizečka. Dozvěděl jsem se o Juanitě mnoho, když se její život promítl před mýma očima. Její manžel ji opustil a ona zůstala sama se třemi malými dětmi. Aby se mohla o ně postarat, pracovala ve dne i v noci. Díky jejím modlitbám milovaly Ježíše. Byla také ženou modlitby. Pán mi umožnil, abych viděl, kolik se modlila i za moje děti, a byl jsem šokovaný. Došlo mi, že měla na moje děti větší vliv než já sám! To mě pokořilo. Pomyslel jsem si, že tato žena, které jsem se dnes ráno ani nechtěl podívat do očí, je někým, s kým bych chtěl od dnešního večera strávit aspoň tisíc let. Ježíš jí řekl: „Ach, Juanito. Správně, moje dobrá a věrná služebnice. Buď oslavená!“
Juanita byla oslavená. Vrátila se na svoje místo a poskakovala, oslavovala Boha, zpívala mu chvály a každý okolo ní byl dojatý.
Rozhlédl jsem se po stadionu a asi tři byly osvětlené. Pomyslel jsem si: Člověče, za chvíli přijdeš na řadu ty. A asi po několika statisících dalších lidí, nebo více, přišel anděl, postavil se na okraj pódia a řekl:
Daniel Scott Matthewson
Člověče... už je to tu!
Když jsem vykročil nahoru po schodech, bleskla mi hlavou myšlenka, že celé dějiny křesťanství se mi nyní dívají na záda. To však nemělo v této chvíli žádný význam, protože přede mnou seděl sám Ježíš. Dostal jsem se na nejvyšší schod, zastavil jsem se a přešlapoval na okraji. Ježíš řekl: „Danieli, pojď blíž.“
Povídali jsme si. Byl to rozhovor, který jsem sledoval u milionů lidí, ale nyní jsem poznal jeho obsah. Ježíš mi řekl:
 „Danieli, chci, abys pochopil tento soud dřív než začne. Potřebuješ pochopit význam tohoto soudu. Nepůjde o tvoje hříchy. O tvoje hříchy jsem se už postaral, vždyť víš... Ano, postaral jsem se o ně, moje krev je přikryla. Tento soud nemá nic společného s tvými hříchy. Tento soud se bude týkat jen tvého správcovství. Co jsi udělal s tím, co jsem ti dal, pro moje záměry? Danieli, měl jsi na to 37 let, 25 let od svého obrácení. Budeme hodnotit, co jsi udělal s tímto časem. Dostal jsi finanční prostředky. Dostal jsi duchovní dary... přesněji dva duchovní dary. Dostal jsi dar vyučovat a dar povzbuzovat. Budeme hodnotit, co jsi s těmito dary udělal pro moji církev. Dostal jsi talenty a poklady. Dostal jsi rodinu, zázemí a dědictví. Všechno toto vezmeme v úvahu a podíváme se, co jsi s tím vším udělal pro mě. Rozumíš?“
„Ano, ano, rozumím,“ odpověděl jsem.
„Danieli,“ mluvil dál Ježíš, „někdy mi lidé kladou otázky, když se dostanou až sem, a jedna z nich, kterou dostávám velmi často, zní: ‚Proč dnes musíme stát před tímto soudem? Proč jsi nás neodměnil, když jsme byli ještě na zemi?‘ Moje odpověď je: ‚Odměnil jsem vás. Ale byli jste tak zaneprázdnění, že jste si toho nevšimli. Anebo jste připsali tuto odměnu svému snažení a tak jste minuli všechno. Ale důvod, proč dostáváte tu největší část odměny tady, je, že před dnešním dnem jste nemohli poznat plný dopad vašeho snažení. Víš, když ovlivníš něčí život a ten jde a ovlivní dalšího a ten další zase dalšího, je to jako síť a ty máš zásluhu na každém dalším spoji. Tak to bereme tady na soudné stolici Kristově.‘ “
Páni! Když mi to všechno říkal, musel jsem myslet na D. L. Moodyho. Muže, který žil stovky let přede mnou. Byl na řadě právě přede mnou. D. L. Moody byl velký evangelista, vedl mnohé lidi ke Kristu a všechno toto se připsalo jeho zásluhám. Začal však malou skupinkou biblického studia, která se rozrostla na školu a tato škola se rozrostla na velkou školu, která se jmenovala Institut D. L. Moodyho. Hleděl jsem s údivem na to, jak mu v Bemě připsali zásluhy za každého člověka, který na té škole studoval. Tito studenti potom šli a ovlivnili lidi jako například našeho pastora mládeže v našem sboru v Dallasu a jeho manželku. Na soudné stolici Kristově to brali, jako kdyby je učil sám Moody. Oni potom šli a ovlivnili mladé lidi v našem sboru a ti zase ovlivnili další. Moody měl zásluhy v životech lidí, kteří žili v období stovky let po jeho smrti.
Ježíš mi řekl: „Dnes ti mohu říct, jaký vliv jsi měl ty v mém jménu, Danieli.“
„Těším se, že mi to ukážeš, Ježíši,“ odpověděl jsem.
„Dovol, abych ti vysvětlil tento proces,“ a ukázal mi jednu biblickou pasáž. V našich Biblích se nachází v 1. Korintským 3. kapitole.
„Danieli, tvůj život je jako dům. Byl postaven na základě, kterým jsem já. Odevzdal jsi mi svůj život, když ti bylo dvanáct let. Já jsem byl základem domu, ale potom, když ti řekli, jsi měl stavět v mé moci dům, který má význam pro věčnost. Dům můžeš stavět z levného anebo hodnotného materiálu, a můžeš stavět ze dřeva, sena, slámy anebo jiných bezcenných věcí, nebo můžeš stavět ze vzácných kamenů – z věcí, které mají hodnotu, a stejně tak můžeš stavět i svůj život. Můžeš ho vystavět z bezcenných dočasných věcí nebo z hodnotných věčných věcí, které mají cenu. Chci, aby sis teď představil, Danieli, že beru velkou pochodeň a jdu zapálit tvůj dům. Ty věci, které jsou dočasné – dřevo, sláma, seno – a bezcenné věci, budou spálené před tvýma očima a už nikdy o nich nebudeme mluvit. Přestanou existovat. Tady nic neznamenají. Ale ty věci, které mají hodnotu, vzácné kameny, budou přečištěné v ohni. Budou tvým pokladem pro celý zbytek věčnosti.“ Ježíš mě začal učit o bezcenných zemských věcech.
Víte, vždy jsem si myslel, že to je hřích – zlé věci, které děláme jiným lidem – a byl jsem nadšený, že tyto věci by měly shořet. Neuvědomil jsem si však, že tam také patří věci, které lidé na zemi považují za dobré, ale které udělali se zlými, nečistými motivy.
Podíval jsem se na Ježíše a řekl jsem: „Pochopil jsem, ale kdy jsem udělal něco se stoprocentně čistými motivy?“
„Nikdy. Jsi člověk, to lidé nedokážou,“ odpověděl mi Ježíš. „Ale, co jsem hledal, Danieli, byl dominantní motiv. Myslím to, co tě vedlo, i když tam byly další postranní, nesprávné motivy. Co tě pohánělo? Nyní všechny ostatní nečisté motivy spálí můj oheň, a to, co zůstane, bude přečištěné. Nakonec všechno, co ti zůstane, bude čisté. Někdy jsi dal do sbírky peníze, protože jsi chtěl, aby tě viděli lidé okolo. To spálí oheň. V nebi něco takového nemá hodnotu. Jindy jsi dal dar v tichosti a skrytosti, protože jsi ve svém duchu cítil, že to máš udělat. Nyní tě za to odměním. Rozumíš?“
„Myslím, že jsem to pochopil,“ odpověděl jsem.
„V pořádku, Danieli, jsi připravený? Můžeme začít?“ zeptal se Ježíš.
„Ne, ještě nejsem připravený.“
„Ale, Danieli, ještě čeká spousta lidí, obávám se, že si musíme pospíšit, takže začneme. Ano?“
„Dobře. Myslím, že jsem tak připravený, jak budu i kdykoliv potom. Pojďme na to!“
Soud začal.
Už jste slyšeli frázi: Celý můj život mi přeběhl před očima? Takže celý můj život mi přeběhl před očima. Doslova přeběhl. Když tu stáli ostatní lidé, vypadalo to, jako kdyby soud trval jen minutu a půl. Můj soud však trval 37 let. Znovu jsem viděl celý svůj život. Ale s tím rozdílem, že jsem ho viděl z Ježíšovy perspektivy, nikoli z mojí. Ježíš mě převedl celým mým životem. Oheň, který vycházel z jeho očí, spálil všechno bezcenné a přečistil všechno hodnotné. Začali jsme od mého narození. Viděl jsem, jak mě rodiče přinesli domů z nemocnice a jak se těšili, že mají doma takový roztomilý malý balíček, a připravili mi malý pokojíček. Potom jsem se viděl jako batole, viděl jsem svoje předškolní a školní roky... a jak roky ubíhaly, viděl jsem, že Kristovy oči to všechno pálí na popel. Všechno to bylo dřevo, sláma a seno... z hlediska věčnosti bezcenné. Ještě jsem nebyl křesťanem. Nemohl jsem udělat nic, co by mělo význam pro věčnost. Jeden z hlavních motivů těchto let byl hřích. Myslím tím, že když jsem se viděl, šokovalo mě, jak sobecký jsem byl. Hrozný egoista. Já, já, já. Všechno o mně, celou dobu. Když jsem se odtahoval od svých hříchů, zatímco Ježíš je spaloval pohledem svých očí, podíval jsem se na něho a žasl jsem. Jeho chování se vůbec nezměnilo. Jeho oči byly stále plné soucitu a jeho úsměv stále zářící. Uvědomil jsem si, že nemůže vidět hříchy. Jeho krev je přikryla. Neviděl je. Ano! A nejen to, ale když spaloval moje hříchy a bezcenné věci, které jsem udělal, já sám jsem na ně zapomněl a nedokázal jsem si je znovu vybavit. Uvědomil jsem si, že na konci mého soudu, nejen Ježíš neuvidí moje hříchy, ale ani já je už nebudu vidět. Ano! To bylo úžasné.
Světlá chvíle mých prvních dvanácti let přišla v jeden večer. Šel jsem do svého pokoje, lehl jsem si na postel a uvědomil si, že nemohu zachránit sám sebe. Klekl jsem si vedle postele a modlil se krátkou a jednoduchou modlitbu. Řekl jsem: „Pane Ježíši, jsem ztracený. Nemohu zachránit sám sebe. Zkoušel jsem být dobrý, ale v tvých očích nebudu nikdy dost dobrý. Zachraň mě, prosím. Děkuji, Ježíši, za to, co jsi pro mě udělal na kříži. Děkuji, že jsi prolil svoji krev místo mě. Očisti mě svojí krví, obmyj mě, prosím. Přijď a žij ve mně. A změň mě. Pomoz mi žít pro tebe a tvoje záměry.“ Modlil jsem se tuto modlitbu jako dvanáctiletý chlapec a tady před soudnou stolicí Kristovou – Bemou jsem viděl, jak se moje duše proměnila. Už nebyla černá, ale bílá. Viděl jsem, jak moje duše přešla ze smrti do života. Viděl jsem, jak Duch svatý přišel a začal žít ve mně. Byl jsem překvapený, jak neuvěřitelná změna nastala v té chvíli. Ohlédl jsem se na Ježíše a jeho oči byly plné slz.
„Och, Danieli, tak velmi tě miluji, Danieli! Děkuji, že jsi mi uvěřil. Děkuji, že jsi mi řekl svoje ano.“
„Och, ne, Ježíši. Já tobě děkuji, co ty jsi udělal pro mě na kříži.“
Tak jsme si navzájem děkovali a byla to úžasná chvíle.
Ježíš řekl: „V pořádku, Danieli. Nyní se dostaneme k věci. Nyní máš Ducha svatého, který v tobě žije. Nyní máš schopnost udělat něco, co má význam pro věčnost. Zůstává ti 25 let života. Všechno až po tento moment bylo spálené, ale nyní máš příležitost udělat něco dobrého pro věčnost. Podívejme se, co se bude dít dál.“
Tak jsme přešli k mým křesťanským létům. Jelikož nemám tolik času, abych vám dnešní ráno vyprávěl, co všechno se dělo za těch 25 let, budu to muset trochu shrnout. Takže budu povídat jen o třech věcech, kterých jsem si za těchto 25 let všiml. Tři pozorování. Tři lekce, kterým jsem se mocným způsobem naučil, když Ježíš spolu se mnou procházel můj život.
Za prvé, co si myslí Ježíš, je nejdůležitější. Co si o mně myslí Ježíš je důležitější, než co si o mně myslí někdo jiný. Teď při Bemě – soudné stolici Kristově se to lehce mluví, ale nežil jsem podle toho na zemi. Měl jsem jeden problém. Chtěl jsem, aby mě lidé měli rádi. Chtěl jsem se jim zalíbit. Chtěl jsem splynout s davem bez ohledu na to, o koho se jednalo a kolik mi bylo let. Následkem toho jsem udělal několik nesprávných rozhodnutí přizpůsobit se, aby mě lidé měli rádi. Neptal jsem se, co si o tom myslí Ježíš. Jedna věc se udála těsně po mém obrácení.
Když mi bylo dvanáct let, hráli jsme si s kamarádem Jimmym v tělocvičně. Užívali jsme si hry, když přišla jedna skupina „in“ dětí. Byly starší než my a zeptaly se: „Hej, chcete si zahrát baseball?“
Podíval jsem se na Jimmyho a odpověděl jsem: „Rád bych si zahrál baseball.“
Děti ale řekly: „My Jimmyho nechceme, máme místo jen pro jednoho. Chceme tebe, Danieli. Chceš hrát?“
Podíval jsem se na Jimmyho a on řekl: „To je v pořádku. Běž a zahraj si s nimi. Budu O. K.“
„Skutečně ti to nevadí? Jsi si jistý? Dobře, děkuji.“
A odběhl jsem zahrát si baseball se svými novými přáteli. Nikdy jsem si potom na Jimmyho nevzpomněl. Ale tady při Bemě – soudné stolici Kristově jsem viděl, jak se jeho srdce roztrhalo. Podíval jsem se na Ježíše. Nedíval se za mnou, jak běžím se svými novými kamarády pryč, ale díval se na zlomené srdce. Uvědomil jsem si, že nikdy jsem se nezeptal Ježíše, co si o tom myslí. Ani mě to nenapadlo! Odešel jsem s chlapci, které jsem pokládal za důležitější.
To se opakovalo do mé puberty. Stále jsem se také hádal se svým otcem.
„Synu můj, proč se nedáš ostříhat?“
„Ale, tati, stříhal jsem se minulý rok. Ostříhám se příští rok. Dej mi pokoj, ano?!“
„Snad nechceš jít v tomhle ven?“
„Ale ano, chci!“
„Ne, v tom teda nepůjdeš!“
Vráželi jsme do sebe hlavami jako berani. A víte co? Na většině věcí, o kterých jsme se hádali, mi vůbec nezáleželo. Byli to jen moji přátelé, kteří chtěli, abych tak vypadal, tak se choval, tak mluvil. Snažil jsem se udělat na ně dojem. Tak jsem bojoval se svým otcem po celou dobu mého dospívání. Podíval jsem se na Ježíše a řekl jsem:
„Proč jsem tak zápasil? Proč mi tolik záleželo na tom, co si o mně myslí ostatní?“
Hádejte, co mi odpověděl.
„Danieli, já jsem chléb života. Kdyby ses sytil mnou, nebyl bys tak hladový. Jen já mohu nasytit. Byl jsi tak zaneprázdněný a nikdy sis na mě nenašel čas, proto jsi nikdy plně nepocítil moje přijetí, proto jsi ho hledal u jiných lidí. Zároveň jsi udělal několik velmi špatných rozhodnutí.“
Tato moje tendence přetrvávala až do doby, než jsem šel na vysokou školu. Chodil jsem do školy se svým kamarádem Jerrym, kterého jsem znal z gymnázia. Byli jsme nejlepší přátelé. Och, starý kamarád Jerry...! Rozhodli jsem se, že budeme všechno dělat společně následující čtyři roky, které nás čekaly. Celé čtyři roky jsme bydleli spolu v jednom pokoji. Nic nás nerozdělilo. Jednou přišel za mnou jeden chlapec a řekl:
„Hej, Danieli, chceme, abys bydlel s námi na pokoji.“
„Opravdu?“
„Ano!“
„A co Jerry?“
„Jerryho nechceme.“
„Ty tomu nerozumíš. My bydlíme spolu.“
„To je mi líto, ale my chceme jen tebe.“
Podíval jsem se na Jerryho a v očích jsem měl otázku: Co si o tom myslíš, Jerry? Vypadal, jako by s tím souhlasil.
„Nevadilo by ti to? Opravdu? Och, díky, kamaráde!“
Tak jsem odešel se svými novými přáteli a za Jerrym jsem se ani neohlédl. A tak jako Jimmyho srdce i jeho srdce jsem viděl zlomené při soudné stolici Kristově. Pomyslel jsem si: Kdybych to tak mohl změnit, kdybych se mohl vrátit, žil bych úplně jinak. Kdybych se v něčem rozhodoval, zeptal bych se Ježíše, co si o tom myslí. Nenechal bych se vést názory jiných lidí.
To byl můj první postřeh.
Moje druhá lekce byla následující: Investice do lidí má opravdu hodnotu. Opravdu se vyplatí investovat do lidí. Nevím, jak se na lidi díváte, ale já jsem se na ně vždy díval jako na scenérii, kulisy mého života. Chci tím říct, že jsem je považoval za jakýsi doplněk, který má můj život udělat zajímavějším. Měl jsem manželku, abych vypadal dobře. Měl jsem děti, abych udělal dojem a mohl se pochválit jejich sportovními a studijními výsledky. Lidé v práci tam byli proto, abych já mohl být úspěšnější. Všechno bylo pro mě a kvůli mě. Celý svět je jeviště a já jsem nejdůležitější herec a každý sehrává určitou úlohu v mém životě. Tak jsem žil.
Ale tady v Bemě jsem viděl, že Ježíš se dívá na lidi úplně jinak. Vidí jejich duše. Vidí, že byli stvořeni k Božímu obrazu. Vidí je jako hodné jeho oběti, služby, soucitu, milosti, odpuštění a lásky... hodné, aby jim sloužil. Naučil jsem se také, že vždy, když investujete do lidí, tady v Bemě dostanete odměnu. Dává to smysl, protože lidé jsou věční a když chcete udělat něco, co má význam pro věčnost, a investujete do věčné bytosti, potom to ovlivní také věčnost. Už jsem to slyšel i předtím, než jsem přišel sem, ale pohled z Bemy změnil všechno. Neměl jsem mnoho smysluplných vztahů, ale jeden z nich byl přece jen mým světlým momentem na soudné stolici Kristově.
Byl jsem ve čtvrtém ročníku na gymnáziu. Do našeho sboru chodil jeden velmi vysoký chlapík. Nevystudoval teologii, byl podnikatelem, ale sloužil mládeži. Jmenoval se Randall Burton. Tento Randall mě vzal pod patronát jako starší a vyučoval mě Božímu slovu. Učil mě o Duchu svatém a o tom, jak Duch svatý žije v nás, usvědčuje nás, vede a mění nás. Skutečně jsem prožil dotyk Ducha. Vedl mě a já jsem ho poslouchal, takže jsem v moci Ducha svatého opravdu pomáhal měnit lidské životy. Bylo to jedno z nejvzrušujících období v mém křesťanském životě. V té době chodila na mládež také jedna dívka. Jmenovala se Sandy. Měla problémy zařadit se do kolektivu. Mohu jen říct, že byla jiná než ostatní mládežníci a nedokázala si mezi nimi najít svoje místo. Tak jsem šel za ní a představil jsem se jí. Pozval jsem ji na skupinku, vzal jsem ji s sebou a představil ji ostatním vedoucím a mladým lidem. Zařadili ji do skupinky, do které jsem patřil i já. Začal jsem investovat do jejího života.
Podíval jsem se na Ježíše a zeptal jsme se:
„Ježíši, zapomněl jsem na Sandy. Co se s ní stalo?“
Ježíš mi dovolil, abych viděl, jaký byl zbytek jejího života. Po třech týdnech od toho dne se se mnou modlila a přijala Krista.
„Úplně jsem na to zapomněl,“ řekl jsem.
Ale tady v Bemě – soudné stolici Kristově jsem mohl vidět, jak její duše přešla ze smrti do života. Viděl jsem, jak Duch svatý přišel a přebýval v ní. Potom šla na vysokou školu a začala velkou evangelizační službu a vedla nové věřící v učednictví. Připsali mi zásluhu za všechny tyto lidi, které vedla ke Kristu. Bylo to úžasné. Potom se vdala a měla skvělé manželství. Vychovala tři nádherné děti, které, když vyrostly, poznaly Ježíše a ovlivnily v jeho moci životy jiných lidí. Měl jsem částečné zásluhy na tom, co udělaly pro Boží království. Sandy se stala učitelkou Bible a vedla učedníky. Připsali mi částečné zásluhy v životech všech lidí, které vedla, a v životech těch, které vedli oni. Užasl jsem, jaký vliv mohl mít mladý dorostenec na dalšího dorostence a co všechno mohl udělat pro věčnost.
Ježíš mi řekl: „Danieli, natáhni ruce!“
Zvedl jsem ruce. Dal mi obrovský drahokam, položil ho na moji dlaň. Z jeho očí vyšlehl oheň a spálil všechny nečisté motivy a mně zůstal tento nádherný čistý poklad. Ježíš řekl:
„Pokračujme, Danieli! Za to, že jsi investoval něco ze svého života do Sandy, tento poklad bude navěky tvůj.“
Och, investice do lidí stojí skutečně za to. Problémem mého života bylo, že takové investice byly ojedinělé. Většina mých vztahů neměla hodnotu. Po skončení gymnázia jsem se dostal na vysokou školu a začal jsem žít stejným stylem jako většina vysokoškolských mladíků. Začal jsem dost pít, ponocoval jsem, přestal jsem chodit do sboru. Vůbec jsem se tam neukázal. Nenavštěvoval jsem žádnou skupinku, kde by se studovala Bible, vůbec jsem duchovně nerostl. Koketoval jsem s drogami, začal jsem žít sexuálně. Můj život byl jeden velký chaos. Střídal jsem děvčata, pokaždé jsem chodil s jinou. Vždy jen několik týdnů. Potom přišla Peggy. Tolik se lišila od ostatních děvčat. Byla taková milá, čistá. Nežila sexuálně jako já. Nepila alkohol. Nebrala žádné drogy a já jsem miloval její čistotu. Skutečně mě to přitahovalo. Začali jsme spolu chodit a netrvalo dlouho, než jsem ji zkazil. Čím víc času jsme spolu trávili, tím víc se mi podobala. Začali jsme se hádat, byli jsme na sebe stále nahněvaní a nakonec jsme se rozešli. Už jsme se nikdy neviděli.
Hledal jsem díru, do které bych zalezl a schoval se. Nikde se nedalo skrýt, byl tam jen Kristův trůn.
„Ježíši, co se stalo s Peggy?“
„Och,“ řekl, „třikrát se vdala. Její první dva manželé ji zneužívali a třetí ji opustil.“
Svěsil jsem hlavu. Ježíš se zeptal: „Na co myslíš?“
„Je to moje vina. Já mohu za to, že měla tak mizerný život,“ odpověděl jsem.
„Ne, Danieli, není to tvoje chyba. Každý je zodpovědný za svoje rozhodnutí. Ty jsi zodpovědný vůči Peggy, ale nejsi zodpovědný za Peggy. Ano, propásl jsi příležitost vést ji ke mně a vedl jsi ji opačným směrem. Ale ona je zodpovědná za svoje rozhodnutí.“
„Ježíši, co se stalo s Peggy?“ zeptal jsem se.
„Několik let po jejím třetím rozvodu jí někdo řekl o mně. Uvěřila ve mě a teď je tu a chce s tebou mluvit, Danieli.“
„Skutečně?“
„Neboj se, Danieli, bude to dobré setkání. Nebe je plné milosti.“
Podíval jsem se na vztahy ve svém životě a pomyslel si: Och, kdybych tak mohl žít znovu. Kdybych se tak mohl vrátit a začít znovu. Velmi bych změnil svůj život. Přestal bych zanedbávat manželku a děti a investoval bych svůj život do nich. Kázal bych evangelium ztraceným. Vedl bych v učednictví ty, co uvěřili v Krista. Protože v Bemě jsou lidé vším, protože Ježíši na lidech záleží.
Třetí věc, kterou jsem se v Bemě naučil, třetí perspektiva, kterou jsem získal, třetí postřeh byl tento: Všechno v Bemě je jiné, úplně všechno. Všechno vypadá jinak. Slyšeli jste pořekadlo, že pro stromy nemůžeš vidět les? Když jsem byl na zemi, chodil jsem s jedním velkým dubem před očima. Myslel jsem si, že vidím celkový obraz. Avšak tady v Bemě, kde jsem viděl skutečně celý obraz, jsem mohl najednou uvidět celý les najednou a pochopil jsem, jak slepý jsem byl, jak směšná byla některá moje rozhodnutí. Jedno z nich jsem udělal krátce předtím, než se Ježíš vrátil. Změnil jsem práci.
Zavolal mi Derek Hohan. Derek Hogan byl mužem číslo jedna v našem průmyslovém městě a už jen to, že mi zavolal, mi vehnalo srdce do krku. Řekl mi:
„Přijďte za mnou, chci s vámi mluvit.“
Vešel jsem do jeho nádherné rozlehlé kanceláře.
„Dobrý den, rád vás poznávám, pane Hogane,“ pozdravil jsem.
„Chci, abyste pracoval pro mě,“ řekl Hogan.
„Opravdu?“ podivil jsem se.
„Nejen to. Chci vám dát dvojnásobný plat,“ odpověděl.
Pomyslel jsem si: Já padnu! Dvojnásobný plat!
„Děláte si žerty? Dvojnásobný plat? Dobře, ale musím nejdříve mluvit se svým šéfem. Určitě se vám ozvu.“
„Neváhejte, moje nabídka nebude trvat dlouho,“ upozornil mě.
„Ozvu se co nejdříve, slibuji.“
Nyní si musím promluvit s Johnem Michellem. John Michelle byl přítel mého otce. Byli spolubydlící na internátě během vysokoškolského studia. Dal mi moji první šanci, podržel mě, když jsem skončil školu. Udělal jsem několik chyb, že, Johne? Každou chvíli jednu dvě. Ano, ale znáte to: učil mě, školil mě, pomáhal mi, pomáhal mi růst a já jsem se zdokonaloval. Byl to Boží člověk. Podařilo se mi udělat několik dobrých obchodů a stal se ze mě celkem dobrý obchodník. Řekl jsem mu:
„Víš, Derek Hogan mi nabídl práci, dal mi možnost zapojit se do jeho firmy. Takže jdu dělat pro něho. Určitě se to nedá vykompenzovat platem. Vím, že jsem firmě získal pěkné účty. Vím, že tě to trápí. Nebudu si dělat na ně žádné nároky další tři roky. Dobře? Můžeme se tak dohodnout? Děkuji. Dobře, dobře. Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělali. Opravdu si toho vážím.“
„Tak jsem tu! Jsem celý váš!“
Když jsem však přešel k Hoganovi, jeho vystupování se úplně změnilo. Začal mi říkat, co všechno se ode mě bude vyžadovat. Stanovil cíl – kvótu a zavelel: „Běž za ní! Dosáhni jí!“
A já jsem jí dosáhl, protože jsem byl dobrý. Pracoval jsem stále víc a víc. Začal jsem zanedbávat svoji rodinu, svoji ženu a děti – stále víc a víc. Ale nyní jsem skutečně měl, co jsem chtěl. Za rok a půl jsme se přestěhovali do dvakrát většího domu. Měli jste vidět to auto, ve kterém jsem jezdil. Na všech sportovních akcích jsem sedával v první řadě. To bylo něco! Jednoho dne jsem přišel do kanceláře Dereka Hogana a on mi řekl:
„Získej účet Metro Century.“
„Och, to nemohu, ten patří Michellovi.“
„No, pokud vím, nemáš s ním uzavřenou žádnou smlouvu o nekonkurovaní, že ano?“ opáčil mi.
„Ne, nemám. Smlouvu ne, ale dohodu. Dal jsem mu slovo, slíbil jsem mu...“
„Slova v byznyse nic neznamenají, Matthewsone.“
„Ne, to nemohu.“
„Ale ano, můžeš. Dej se do toho!“
„Ne, to nemohu!“
„Buď to uděláš, nebo si můžeš sbalit věci.“
„Dobře, udělám to.“
Nebyl pro mě problém získat ten účet. Měl jsem známosti. Michellovi jsem se nemohl podívat do očí. Vyrazil jsem mu z ruky účet Metro Century. Nikdy jsem se neohlédl zpátky. Až dodnes jsem neměl představu, co jsem způsobil. Ale tady z perspektivy Bemy jsem uviděl, že ho to zničilo jako člověka a jeho podnikání zkrachovalo. Pomyslel jsem si: Člověče, tady je všechno jiné. Myslel jsem si, jaký jsem skvělý, že mi svět leží u nohou. Myslel jsem si, že všechno půjde podle mých představ. Myslel jsem si, že nakonec vyhraji já. Ale tady v Bemě jsem viděl, že na mě postupně zapomínali lidé, které jsem miloval. Můj život se točil okolo světských věcí, které neměly význam pro věčnost, zraňoval jsem lidi, kteří byli ke mně dobří.
Řekl jsem si: Odtud všechno vypadá jinak. Och, kdybych to tak mohl udělat znovu. Kdybych se mohl vrátit a žít znovu... jedna věc, kterou bych změnil, by byla, že bych žil pro tento den. Předtím, než bych něco udělal, zeptal bych se sám sebe, jak to bude vypadat na soudné stolici Kristově. Och, kdybych tak mohl žít znovu. S hanbou vám musím říct, že poslední roky mého života byly úplně bezcenné z hlediska věčnosti. Dřevo, seno, sláma... shořely před mýma očima, protože jsem byl tak pohlcený prací. Nesnažil jsem se udělat nic, co by mělo věčný význam. Ježíš se vrátil za mého života a já jsem byl najednou tu. Ježíš řekl: „Dobře. Skončili jsme. Skončili jsme s tvým soudem. Přišel čas, abychom udělali shrnutí.“
„Jsem připravený.“
Ježíš řekl: „Daniel Scott Matthewson...,“ a když to řekl, všichni přítomni slyšeli moje jméno, takže každý si šel vyslechnout můj posudek.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Dostal jsi finanční prostředky, o kterých se některým lidem nezdá ani v nejdivočejších snech. Pravděpodobně sis to ani neuvědomoval. Ale patřil jsi k jednomu procentu nejbohatších lidí v celé historii...“
„...neměl jsem ani ponětí...“
„Ano, patřil... Většinu svého bohatství jsi utratil sám pro sebe. Dal jsi z toho jen velmi málo pro účely mého království, proto sis tu nashromáždil jen velmi málo. Nemáš tu tedy velmi z čeho oslavovat, tu v Bemě – soudné stolici Kristově, vzhledem ke svému finančnímu správcovství.“
„Ano, Ježíši.“
„Dostal jsi duchovní dar vyučovat. Nikdy jsi nikoho nevyučoval. Měl jsi duchovní dar povzbuzení. Zřídka jsi někoho potěšil. Navíc to bylo většinou ze sobeckých motivů. Danieli, když se dívám na tvůj život, musím konstatovat, že byl velmi promarněný, bezcenný.“
Je možné uslyšet něco horšího?
Ježíš řekl: „Ano, byly chvíle, kdy jsi přinášel užitek Božímu království, ale bylo jich málo a byly zřídkavé. Většina tvého života byla bezcenná.“
Myslel jsem si, že nic horšího jsem nemohl slyšet. Potom jsem však slyšel ještě něco horšího.
„Danieli,“ řekl Ježíš, „tvůj celkový posudek zní: ‚Opustil jsi svoji první lásku.‘ “
Podlomila se mi kolena. Skoro jsem nemohl dýchat. Myslel jsem si, že se už nikdy nepostavím na nohy. Byla to pravda. Myslím, že to byla úplná pravda.
Uvěřil jsem v něho, abych byl spasený, a potom jsem ho odhodil. Zanedbal jsem ho. Tahal jsem ho za sebou jako psa na vodítku. Když jsem ho potřeboval, byl jsem jím nadšený, mazlil jsem se s ním; ale potom jsem ho zase tahal za sebou. Hodil jsem ho na zadní sedadlo mého... och... tak skvělého života, když jsem jezdil sem a tam. Byla to úplná pravda. Opustil jsem svoji první lásku.
Potom však Ježíš řekl ta nejkrásnější, nejmilostivější a nejsoucitnější slova, jaká kdy byla vyslovena lidské bytosti. Řekl:
„Danieli, opustil jsi svoji první lásku, ALE TVOJE PRVNÍ LÁSKA TĚ NIKDY NEOPUSTILA.“
„Ó, děkuji ti, Ježíši, děkuji, Pane.“
„Danieli, není odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“
Ano, jsem tak rád, že mě neodsoudí.
„Staré věci pominuly a nastaly nové. Odteď to bude už jen lepší.“
Po tváři mi tekly slzy. Trochu mě to zmátlo, protože jsem si myslel, že podle Bible v nebi není žádný pláč. Potom jsem si ale vzpomněl na pasáže ve Zjevení, které ve skutečnosti říkají, že Bůh setře každou slzu z tváře... to znamená, že nějaké slzy tam jsou, ale on je setře. Tak, tady byly moje slzy. Slzy lítosti a zklamání. Hanba. Ježíš to pro mě udělal. Sestoupil z trůnu a přišel ke mně. Setřel moje slzy. Od té doby jsem už nikdy neplakal. Nikdy. Zvedl mě z kolen a chytil mě za ramena. Řekl:
„Danieli Scotte Matthewsone, buď oslavený!“
Ó, lidé. Byl jsem oslavený! Páni! Jaká změna! V té chvíli všechno, co bylo v mém životě spálené, zmizelo a bylo odstraněné z mé paměti. Nemohl jsem si vzpomenout ani na jednu bezcennou věc ve svém životě. Jediné, co zůstalo, byl můj vztah s Kristem a moje odměna. To bylo víc než dost! Letěl jsem sám na svoje místo a jak jsem letěl, uviděl jsem svoji ženu a děti. Zamával jsem jim. Skákaly radostí a děti volaly:
„To je náš tatínek!“
Sedl jsem si na svoje místo a lidé mě objímali a poplácávali po zádech. Říkali mi:
„Danieli, jsme rádi.“
Och, myslel jsem si, že o tom je nebe... Miluji to. A budu tu navěky!
Soud pokračoval, pokračoval a pokračoval. Nakonec posoudili posledního. Jakmile to skončilo, můj přítel, Nadira Jenske, který seděl vedle mě, muž z Japonska, se postavil a svoje čtyři koruny měl navlečené po dvou na ramenech, odletěl až k pódiu, padl na tvář před Králem a hodil svoje koruny k jeho nohám. Jakmile to udělal, začali přicházet lidé odevšad ze stadionu a házeli svoje koruny k Ježíšovým nohám. Také jsem se postavil a sáhl jsem si na hlavu... žádnou jsem neměl. Pomyslel jsem si: Ach, kdybych to tak mohl udělat znova... Kdybych se mohl vrátit, měl bych korunu. Mohl bych sejít dolů a připojit se k vrcholnému uctívání. Házel bych také svoje koruny ke Královým nohám. Ale ať už jsme měli korunu nebo ne, mohli jsme spolu s ostatními zpívat chvály. Vzdávat oběti chval. Tak jsme se připojili. Začali jsme zpívat o tom, jak házíme svoje koruny k Ježíšovým nohám a úplně se mu vydáváme.
Klaníme se.
Házíme svoje koruny k nohám Ježíše.
Velká je jeho milost a láska u nohou Ježíše.
Voláme svatý, svatý, svatý,
voláme svatý, svatý, svatý, je Beránek náš.
Lidé se postupně přidávali. Všichni stáli a zpívali z hloubi srdce.
Najednou jeden anděl, ze středu těch, co byli nad námi, začal zpívat nádhernou píseň chvály našemu Králi. Všichni se zastavili, zavřeli oči, poslouchali a uctívali spolu s andělem.
Miluji tě, Pane, zvedám svůj hlas,
uctívám tě, moje duše se raduje.
Raduj se, můj Králi, z toho, co slyšíš,
ať je to sladkým zvukem pro tvoje ucho.
Všichni jsme se připojili.
Můj Ježíši, jsi spásou, jsi Pán, není nikdo jako ty.
Chci v každý čas, tak jako dnes, tebe chválit Pane můj a Králi.
Můj Mistře, jsi štítem, záchra