Čistá krev

Skončil den s jedeš domů. Pustíš si rádio a slyšíš nějakou zprávu, že v jedné malé indické vesničce najednou zemřelo několik lidí na jakousi záhadnou nemoc, která dosud nebyla viděna. Vysílají tam pár doktorů na průzkum. Moc o tom nepřemýšlíš, ale v neděli po návratu z církve slyšíš další zprávy. A tentokrát už to nejsou 3 vesničané, ale 30.000 lidí z té oblasti již zemřelo a je to už i v televizi. CNN vysílá nepřetržitě zprávy. Lidé ze Zdravotnického centra v Atlantě tam odlétají, neboť s takovou nemocí se dosud nesetkali. V pondělí ráno je tohle hlavní zprávou, protože už to není jen Indie, ale i Pákistán, Afghánistán, Irák. A za chvíli slyšíš tento příběh všude, nyní to nazvali záhadnou chřipkou. Prezident prosí, aby se všichni modlili a doufali, že tam bude všechno v pořádku. Ale všichni se ptají: „Jak to tam udržíme?“ V tuto chvíli učiní francouzský prezident prohlášení, které šokuje celou Evropu: Žádné lety z a do asijských států, kde je ta nemoc! V noci se trochu díváš na televizi, než jdeš spát, a myslíš na tu plačící ženu z obrazovky: „V pařížské nemocnici umírá její syn na záhadnou chřipku.“ Dostalo se to do Evropy, panika zasahuje lidi. Co doposud zjistili: Jakmile tuto nemoc dostanete, máte ji týden, aniž byste to věděli. Po následujících 4 dnech neuvěřitelných symptomů zemřete. Anglie uzavírá hranice, ale už je pozdě. Nemocnice všech větších anglických měst se plní pacienty s touto nemocí. V úterý ráno prezident USA vyhlásí: „Kvůli nebezpečí národní ochrany byly zrušeny všechny lety přes oceán. Pokud jsou vaši příbuzní v zahraničí, je mi líto, ale nemohou se vrátit, dokud nenalezneme léčbu pro tuto nemoc. Během čtyř dnů se celý národ ponoří do neuvěřitelného strachu. Lidé začnou prodávat masky na obličej. Mluví se o tom po celé zemi a kazatelé říkají, že je to Boží pohroma. Ve středu večer nemodlitební shromáždění najednou někdo přiběhne a volá: „rychle zapněte rádio!“ Celá církev naslouchá tranzistorovému rádiu, k němuž je připojen mikrofon: „Dvě ženy leží v nemocnici v Long Island a umírají na záhadnou chřipku.“ Během několika hodin to zasáhne celou zemi. Lidé pracují bez přestávky, snaží se najít protilátku. Ale stále nic nefunguje a tato záhadná nemoc se stále šíří. Je to jako by to plynulo nezadržitelně dál.
   Potom najednou vyjde zpráva: „Byla nalezena protilátka, můžeme mít léčbu. Můžeme vyrobit očkování. Zabere to krev někoho, kdo ještě není nakažen.“ Takže teď se celou zemí šíří výzva a všichni jsou požádáni o jednoduchou věc. Jít do nejbližší nemocnice a nechat si vzít vzorek krve. To je vše. Když se ty a tvá rodina dostavíte v pátek pozdě v noci do nemocnice, je tam už dlouhá řada. Všude kolem jsou sestry a doktoři, kteří vpichem do prstu odebírají krev a popisují zkumavky jmény. Celé tvé rodině odebírají krev se slovy: „Počkejte tady na parkovišti a pokud nezavoláme vaše jméno, můžete jít domů.“ Stojíte tam spolu s ustrašenými sousedy a přemýšlíte, co se to vlastně děje, jestli tohle už není konec světa. Najednou vyběhne z nemocnice mladý muž a něco křičí. Volá nějaké jméno a mává cedulkou. A křičí to znovu. Pak tě tvůj syn zatahá za sako a říká: „Tati, to jsem já.“ Za chvíli vyjdou lékaři a sestry, všichni se objímají, brečí a někteří se i smějí. To je poprvé po týdnu, co vidíš někoho usmátého. Pak jeden starší doktor k tobě přistoupí a říká: „Děkujeme, pane. Krev vašeho syna je perfektní. Je úplně čistá a můžeme ji použít k výrobě očkování.“ Během chvilky se tato slova rozšíří po celém parkovišti, plném lidí. Všichni křičí, pláčou, modlí se a smějí. Ale potom ten doktor vezme tebe a tvou ženu stranou a říká: „Mohu s vámi mluvit? Neuvědomili jsme si, že dárcem bude malé dítě, a potřebujeme … potřebujeme, abyste tohle podepsali.“ Začneš podepisovat a pak si všimneš, že místo pro počet vpichů je prázdné. „K-k-kolik že vpichů??“ A v té chvíli úsměv doktora zmizí. „Neměli jsme ani představu, že to bude malé dítě. Nebyli jsme připraveni. Potřebujeme všechno.“ „Ale – ale ...“ „Vy tomu nerozumíte. Mluvíme tady o celém světě. Prosíme, podepište to. My – my to potřebujeme všechno – potřebujeme všechno!“ „Ale nemůžete mu dát transfúzi?“ „Kdybychom měli čistou krev, tak bychom to udělali. Můžete to podepsat? Podepíšete to?“ Ve ztuhlém tichu podepisuješ. Potom ti řeknou: „Chtěli byste s ním mít malou chvilku, než začneme? Běžte tam dozadu do té místnosti, tam sedí váš syn na stole.“ „Tati, mami! Co se děje?“ Vezmeš jeho ruce do svých a říkáš: „Synu, tvoje maminka i já tě moc milujeme a nikdy bychom nic nedopustili, kdyby to tak nemuselo být. Můžeš to pochopit?“ A když se ten doktor vrátí, říká: „Je mi líto, my už – už musíme začít. Lidé na celém světě umírají.“ A musíš odejít, i když tvůj syn volá: „Tati, mami! Proč – proč jste mě opustili??“

  A když je další týden pohřební obřad na počest tvého syna, někteří klidně spí, jiní ani nepřijdou, protože se šlo koupat k jezeru, a někteří lidé přijdou s předstíraným úsměvem, jakože jim na vás záleží. Chtělo by se ti vyskočit a křičet: „Můj syn umřel. COPAK JE VÁM TO JEDNO??!!“
   Není tohle to, co říká Bůh? „Můj syn umřel. Nevidíte, jak moc mi na vás záleží?!“
    „Otče, když to nyní vidíme z tvého pohledu, tak nám to láme srdce. SNAD nyní začneme chápat tu velikou lásku, kterou pro nás máš!“

  Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdokoli v Něj věří nezahynul, ale měl ŽIVOT věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby skrze Něj byl svět spasen. Kdo v Něho věří, není souzen; Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Kdo nevěří, dělá z Boha lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. Bůh nám dal věčný ŽIVOT a ten život je v Jeho Synu. Kdo má Syna, má život. Kdo nemá Syna, nemá život!!