Poslouchala jsem Black

V 15 letech jsem se doslova zamilovala do hudebního stylu, tvaného heavy metal. Na tom by nebylo nic zvláštního, jde přece o hudbu, kterou poslouchá každý 5. člověk! Hudba přece nevraždí ..ne?! Za nic nemůže .. Všechno začíná tak nevinně.. Od Metaliky jsem se dopracovala k čím dál extrémnějším kapelám. Zprvu jsem si texty překládala a některé se mi zdály být dobré. Vesměs se pohybovaly kolem temnoty, perverzity a taky niterných pocitů interpretů. Jedni opěvovali hrdinské činy, druzí bloudili černými lesy a potloukali se hřbitovy, jiné se kochali v krvavých orgiích hraběnky Báthoryové, někdo se vžíval do role masového vraha a někdo vzýval ďábla "Satane, ty vládče všehomíra. Jak skála pevná je k tobě moje víra". Texty mě vůbec nezajímaly, šlo mi jenom o hudbu. Vždyť satana opěvují nejen metalisti, ale i popové skupiny, do kterých byste to možná ani neřekli. Myslela jsem si, že o nic nejde. Stejně tomu zpěvákovi není moc rozumět. Posléze mě napadla 1 věc, když se mě 1 kamarádka zeptala, proč by křesťan nemohl poslouchat metal: představte si, že máte přítele, na kterém vám záleží. Dejme mu jméno třeba Franta Koudelka. Jednou přijde Franta k vám na návštěvu a vy zrovna posloucháte svou oblíbenou kapelu, jejíž zpěvák z plna hrdla řve do mikrofonu: "Franto Koudelko, ty bastarde! Rozdrtím tu tvoji prohnilou lebku!" Vy se pak Františkovi snažíte namluvit, že anglicky neumíte a těm slovům nerozumíte. Nicméně váš kamarád všemu rozuměl a smutný odešel. Proč? Vždyť vám jde jen o hudbu a ne o slova! Jenže váš kamarád to nepochopil a už vás nechce nikdy vidět. Jasně. Jenže zkusme si sem vsadit jiné jméno, které v této zemi zná každý bezbožník i věřící. Jméno, které je synonymem pravdy a lásky, jméno, skrze které budeme spaseni. Ježíš Kristus: Teď musím brečet, když si uvědomuji, co pro mě musel vytrpět a já se mu odvděčuji tím, že poslouchám ty zatracený špíny, které ho jen urážejí a posmívají se Mu. Zcela bezdůvodně, vždyť On nikomu z nich nic neuděla, nikomu neublížil. Takže metal. Fajn, nic proti. Jen říkám, že je dobrým nástrojem ďábla. Jsem blázen? Nikoliv. Poznala jsem to na sobě. Zpočátku šlo trochu i o ffrajeřinu. Snažíš se vypadat jinak než ostatní, máš svůj styl. Jdeš po ulici a sleduješ, jak se po tobě lidi koukaj. Chceš prostě vystoupit z šedého davu. Borci v kožených černých gatích, se sekyrami v rukou a pomalovanými obličeji ti připadají drsní. Něco tě na nich imponuje. Ale co? Vždyť normální člověk si řekne, že jim ruplo v bedně! Nezasvěcenec nepochopí, je to silné. Kruh, ze kterého nelze ven. Jenže tady nejde o recesi a povrchnost, jde o životní styl a absurdní filozofii. Když se z toho dostaneš, uvědomuješ si, jak moc tě to změnilo. Třeba navenek to není tak drastický, ale uvnitř tebe se dějí prapodivné věci. Co se to se mnou stalo? Často jsem si nemohla vysvětlit, proč mě napadají myšlenky typu: "Co kdybych se zabilam vždyť to nemá smysl." Nebo při pohledu na svou dobrou kamarádku jsem si v duchu říkala: "Já tě nenávidím." To nebylo ode mne. Po chvilce jsem se vzpamatovávala - co si to říkám, vždyť to je hrozný?! Co bylo horší, měla jsem pocit, že ve mně "někdo" je. - Někdo zlý, kdo mi vnucuje ty ohavný myšlenky. Ačkoliv jsem byla "věřící", v přítomnosti některých křesťanů jsem se cítila špatně. Že by měli jiného ducha než já? Raději jsem vyhledávala společnost nevěřících a saatanistů. Se satanisty jsem zase na oplátku hovořila o Bohu. Totální schizofrenie!Spíše než Buibli jsem si četla příběhy o satanistech či horory. Jednou jsem si hověla u počítače a hledala na internetu nějaké zajímavé MPtrojky. Na stránkách 1 blackové smečky mě upoutala Kiha návštěv. Byla jsem zvědavá, o čem si ti lidi píšou. Probíhala tam zajímavá debata mezi členy kapely a 1 křesťanem, jenž se jmenoval Radim. Trochu mě to kvapilo, Radima jsem pokládala za blázna, když nosí svou kůži na trh a předhazuje perly sviním. Sice jsem s ním souhlasila, ale už mě taky štval. Po nějakém čase jsem se rozhodla, že mu něco o sobě napíšu. Takže jsem mu ve zkratce napsala, kdo jsem, čemu věřím a co si o něm myslím. Prostě že je to zbytečný, co dělá, jelikož takový lidi stejně nepřesvědčí. Omyl. Když mi napsal, že byl kdysi jako oni, tak mě to udivilo. A že už neposlouchá metal, protože je to špatné, to mě rozčílilo. Ano, rozčílilo. Marně jsem se mu snažila vysvětlovat, jak to cítím já. Měl bohudík silnější argumenty podložené Božím slovem: "Nikdo nemůže sloužit 2 pánům" (Matouš 6.24). Tahle věta mi prostě podrazila nohy. Co teď? "A pokud tě svádí tvá pravá ruka, usekni ji a zahoď od sebe. Je přece pro tebe prospěšnější, aby zahynul 1 tvůj úd, než aby celé tělo bylo uvvrženo do pekla." (Matouš 5.30). Tak to je kruté! Já si ale naštěstí ruku usekávat nemusím, stačí jen, když vyhodím všechny kazety a cédéčka. To je ale vážně kruté! Nedalo by se to vyřešit nějak jinak? Třeba, že budu poslouchat jen některé, méně drsné věci - třeba doom nebo křesťanský metal? Takový menší kompromis? Dlouholeté závislosti se člověk těžko zbavuje. Co když mě to třeba pustí samo? Ale kdy? Třeba už bude pozdě! S Radimem jsme se prvně viděli v Brně, kam jsem přijela na koncert mých milovaných Immortal. Tenkrát jsem nevěděla nic o znovuzrození, nechápala jsem to. Vždyť už věřím .. tak co ještě po mně chcete? "Popros ze srdce Pána Ježíše, aby ti odpustil hříchy" říká Radim. Hmm .. jasně, jednou to udělám. To "jednou" nastalo za několik týdnů. Netušíte, jak to bylo pro mě těžké! Celá ubrečená jsem se obrátila na Ježíše s prosbou, ale nějak to ze mě nechtělo ven. Jako by mi někdo vyřízl jazyk. Cítila jsem tu "něčí" přítomnost, která mi bránila to číct. Kromě Radima tam byl ještě "někdo" třetí. Neodvažuju se říct, kdo. Nyní uběhlo pár měsíců od toho dne a já cítím, že se v mém životě hodně změnilo. Teď ví, že ta návštěva Knihy návštěv nebyla pouhá náhoda. Pán Bůh se už asi nemohl dívat, jak se řítím do tmy, a poslal mi někoho, kdo mi dal tu pomyslnou facku. Bojím se pomyslet, kam až bych zašla, kdybych se včas nevzpamatovala. Děkuji, Beránku. Marně jsi neumíral.   Monika Raszyková)  převzato z www.jezis.cz, duben 2003)