Hubnutí břicha

Mgr. Vlastimil Chadim 
Častým problémem při redukci nadváhy či formování těla jsou tzv. problémové partie. Lidé se často při hubnutí pokoušejí zhubnout přednostně to, co považují za největší vadu na svém vzhledu – a tak se pídí po receptech na zaručené hubnutí břicha. Každý z nás má ovšem své typické ukládání tuku v těle. To, kam se nám nevyužité energetické zásoby přednostně schraňují, je řízeno geneticky. Někdo má tendence hromadit tuk více na dolních končetinách, kolem sedacího svalstva, někdo zase na břiše, zádech nebo prsou. Bohužel ovlivňovat genetickou informaci zapsanou v buňkách zatím neumíme. V našich silách je působit pouze na vnější faktory, které se též podílí na finální podobě tvaru našeho těla. Mezi ně patří bezesporu výživa a fyzická aktivita. Vhodnými stravovacími a pohybovými opatřeními můžeme účinně bojovat proti nepřízni faktorů vnitřních.
Předem můžeme zavrhnout všechny nefyziologické přístupy jako jsou redukční čaje, tabletky, masti, náplasti, vibrační pásy, elektrické myostimulátory. O účinnosti těchto prostředků se přisvědčili již tisíce nespokojených zákazníků. Je třeba jednoznačně zdůraznit, že nic než záporná energetická bilance na tukové buňky nezabírá! Jedině snížením příjmu a zvýšením výdeje kalorií můžeme začít odčerpávat nadbytečné tukové rezervy. Nejde však jen o pouhé „hrubé“ kvantitativní snížení příjmu a zvýšení výdeje. Pokud chceme být opravdu úspěšní - zhubnout kvalitně, zdravě a trvale, musíme sestavit stravovací a pohybový program správně.
Problém je, že nelze hubnout jen na určitých místech – nelze hubnout regionálně. Někdo například vlastní větší počet tukových buněk v oblasti břicha. Tím, že bude dennodenně procvičovat břišní svaly nebude spalovat tuk pouze na břiše. Tělo využívá tukové zásoby pro práci břišního svalstva či jakékoliv jiné svalové skupiny ze VŠECH tukových buněk v těle. Dokonce je to často tak, že z partií, které jsou pokryty tukem jen v menší míře, odchází energetické zásoby nejdříve a právě tam, kde se tuku chceme zbavit nejvíce, hubneme až naposledy… Snad nejtypičtější je příklad žen s postavou tvaru hrušky – přednostní kumulací tuku v oblasti stehen a hýždí a nižším množství tukových buněk v horní polovině těla. Kde začne hruštička ztrácet nejdříve? Ano, je to tam kde nemusí – na bříšku a prsou. Kritické partie boků a stehen si drží tuk naopak nejurputněji. Podobně je to u jablečných typů, kde první čerpání energie probíhá na štíhlých končetinách a problémové partie – bříško a poprsí odchází až později. O tom, kde budeme a nebudeme redukovat tuk rozhodují genetika a hormony.
Na genetiku jsme krátcí. Poměry hormonů v těle však stravou a pohybem ovlivnit částečně můžeme. Pomocí množství, kvality, frekvence příjmu jídla a fyzické aktivity (ale i stresu) lze částečně upravit hormonální poměry v těle – kdy narůstá množství „tuky likvidujících“ hormonů a klesají koncentrace „tuky budujících“ hormonů. Proces této přírodní úpravy koncentrací hormonů však probíhá mnohem delší dobu, než po kterou dokážeme vydržet přísnou redukční dietu. Naopak, ta dokáže další vývoj dále zhoršovat. Kdo chce trvale porazit své tukové buňky musí také trvale upravit své stravovací a pohybové zvyklosti. Čím dříve, tím lépe. Nepříjemným faktorem, který nám dále situaci komplikuje je věk. Jiné možnosti jsou v mládí a jiné ve vyšším věku… Vůbec nejlepší je prevence. Udržovat si v dospělosti stálou vyrovnanou hmotnost, resp. množství tuku v těle. Nedovolit, aby docházelo ke zbytečnému zvětšování objemu tukových buněk. Jak se jednou buňka naplní, chce již takovou zůstat…
Třebaže nám příroda nenadělila optimální vnitřní faktory, můžeme svým životním stylem výrazně ovlivnit konečný výsledek. Úpravou původního jídelníčku a fyzické aktivity lze nadbytečné tukové zásoby snížit. Jakmile se zafixuje vhodný způsob stravování a cvičení, automaticky se mění hormonální poměry uvnitř těla a ty pak mají vliv i na poměry na „povrchu“ těla. Naše tělo vypadá přesně tak, v jakém se nachází prostředí – to je jak jej živíme a jaké požadavky na něj klademe. Vše ovšem probíhá v určitém, geneticky předem definovaném rozsahu. Kdo měl ve dvaceti letech v pase 70 cm, ve čtyřiceti 95 cm, může se v pětačtyřiceti dostat klidně na 80. Kdo měl již v mládí díky úspornému charakteru látkové výměny v pase 90 cm, dotáhl to nevhodným životním stylem až na 120 cm, ten se za normálních okolností na osmdesátku nemůže nikdy dopracovat. Ale už to, že ze 120 cm udělá 100 cm (a to v jeho možnostech určitě je), je pro jeho budoucí zdravotní stav pozitivní! Nejde jen o to, jak velké obvody partií máme, ale také o to, jaký životný styl provozujeme. V konečném bilancování je vždy výhodnější mít klidně více centimetrů v pase, bocích, prsou a žít zdravě než být geneticky šťastněji vybaven, ale jídelníček a pohyb mít nezdravý.