Máma a táta mě opustili

Hrozná noc. "Ahoj Zuzko, učila ses na matiku?" Martina však nedostávala žádnou odpověď. "Hele, nebuď tak namyšlená. Co nemluvíš?" Zuzka se odvrací. "Nech mě na pokoji," je její krátká odpověď. Nejraději by chtěla vykřiknout: "Ach, kéž by to byl jen zlý sen!" Ale od včerejška se všechno změnilo. Vidí před sebou matku, jak před ní večer stála. Byla hrozně rozčílená, plná zlosti. Každé její slovo zasáhlo Zuzku jako úder kladivem. "A abys do budoucna věděla: ty nejsi naše vlastní dítě. Tvoje vlastní matka tě nechtěla mít! Vzali jsme si tě k nám z dětského domova. Ale moc jsi nás zklamala.Stále jsi tak neposlušná a náladová, obelháváš nás a kradeš. Když se to nezlepší, musíš zpátky do domova. Přáli jsme si jiné dítě."
Nic už nemá smysl. Po těchto slovech se pro Zuzku zhroutil celý svět. Tak to tedy je! Já nejsem jejich vlastní dítě. Mohou mě strčit do domöva, kdy se jim zachce. V následujících týdnech a měsících musí Zuzka stále myslet na onu hroznou noc. Mne si nikdo nepřál, jsem tu nedopatřením! Proč tedy musím vůbec žít? Od té doby se jí nic nedaří. "Kam zase koukáš. už zase sníš?" Nebuď tak vzpurná! Z tebe nikdy nic nebude!" říkají učitelé. Ve škole prší jedna pětka za druhou. Nakonec vyloučení ze školy. Zuzka už nemá na nic chuť. A proč taky, nikdo mě nemá doopravdy rád. A protože Zuzka se tak divně chovala, nikdo neměl zájem se s ní bavit. Ve svém neštěstí se tedy uzavírá sama do sebe stále víc a víc: "Kdybych tak nemusela žít!"
Paprsek naděje. "Pojď se mnou dneska do mládeže," těmito slovy ji zve jednoho dne Martina. Protože je Zuzka stále sama, dá si tentokrát říct. Líbí se jí tam. Avšak nerozumí, o čem se tam vlastně mluví. O živím Bohu, který stvořil nebe, zemi a všechno, co na ní žije. O tom, že Bůh zná každého člověka a miluje ho. Zuzka se trochu stydí, že chodí do tohoto "zbožného" kroužku. Proto nikomu o tom nic neříká, ale také se v mládeži na nic neptá. Potají si však doma z knihovny vytáhne starou Bibli. Chce se v ní dovědět víc o Bohu. "Přečtu si aspoň věty, které jsou tučně vytištěné," tak si Zuzka předsevzala. A tak čte každý večer pod přikrývkou a svítí si kapesní svítilnou.
Velkolepý objev. Jednoho večera čte v 27. žalmu 10. verš: "I kdyby mě opustil můj otec i moje matka, Bůh se mne vždy ujme!" "A co když je tomu skutečně tak?" proběhne Zuzce hlavou. "Pak tedy vůbec nesouhlasí, že mě nikdo nechtěl. Potom možná přijme Bůh i mě takovou, jaká jsem. To musím vědět přesněji!" Brzy najde někoho, ke komu má důvěru. Ten jí vysvětluje: "Bůh je tvůj Otec na nebi. A v Ježíši Kristu ti ukazuje svou lásku. Ježíš je tvůj nejlepší přítel, který je ti vždy nablízku a pomáhá ti, i když ho nemůžeš vidět. Ježíš tě vždycky miloval, proto s ním můžeš v modlitbě hovořit a říct mu, jak je ti u srdce a co tě trápí." Zuzka přemýšlí: "Když tomu tak je, tak chci Ježíši Kristu náležet!" Potom se definitivně rozhodla. Následujícího večera se poprvé modlí: "Pane Ježíši, děkuji ti, že jsi mě vždycky miloval. Přijď prosím do mého srdce. Chci s tebou žít. Ode dneška nechci být bez tebe." Od toho okamžiku Zuzka ví:"Je tu někdo, kdo mě miluje." Zuzka dostává najednou odvahu k životu. I když na ni doléhá ještě mnoho těžkostí a cítí se někdy smutná a osamělá, Ježíš Kristus je u ní, rozumí jí a má ji rád. Není sama! 
To platí nejen pro Zuzku, ale i pro tebe. Třeba nemáš takový osud jako Zuzka, ale máš jiné problémy - vlastní nebo v rodině, kde žiješ. Rodiče se rozvádějí, nebo mají problémy s alkoholem, nebo žiješ ve strachu, násilí a bez lásky. Ježíš tě zná a ví, jak se ti daří. Můžeš se mu se vším svěřit. On tě slyší, je ti nablízku a chce ti stát po boku jako věrný přítel. Řekni mu, co tě trápí. On ti rozumí lépe než kdokoli z lidí. Obrať se v důvěře na něho.