Nejen na Valentýna

Jednoho dne Kuba seděl skrčený na lavičce na školním dvoře a sklíčeně pozoroval své spolužáky a spolužačky, jak se spolu vesele baví. Povzdechl si: "Ach jo, zase je tu Valentýn! Všichni dostávají valentýnky.. To je všude samé srdíčko, samý bonbónek, všichni se na sebe usmívají a červenají se. Každý něco dostává! Jenom já pořád nic." Najednou si k němu přisedl Tomáš a dal se s ním do řeči.

Tomáš: "Ahoj, Kubo! Děje se něco?"
Kuba: "Ahoj, Tome. Ále, nemám tenhle den rád. Čekám vždycky celý rok, jen abych se zase přesvědčil, že na mně nikomu nezáleží."
Tomáš: "Nemluv hlouposti! To přece není pravda!" 
Kuba: "Opravdu?"
Tomáš: "Opravdu! Vždyť mně na tobě záleží!" 
Kuba: "Hmm, jenomže ty mi asi nedáš valentýnku."
Tomáš: "Ty jsi trdlo, samozřejmě, že ne! Valentýnky si kluci nedávají. Navíc, jsem přece tvůj kamarád!" 
Kuba: "Tak kamarád, říkáš. Pěknej kamarád.."
Tomáš: "Co tím myslíš?" Kuba: "Kamarád se chová úplně jinak! Tuhle jsi mi vzal žvýkačku a pak jsi mi jednou slíbil, že mě vezmete s vašima na víkend tábořit a nic!"
Tomáš: "Tak hele, to bylo proto, že se nám rozbilo auto, a ty to víš! A ta žvýkačka? Tu jsem ti sice vzal, ale další den jsem ti přinesl druhou. Zato ty sas asi před rokem takzvaně půjčil mou kalkulačku a od té doby jsem ji neviděl. A namaloval jsi našemu psovi modrý fleky na záda!"
Kuba: "Vždyť mu slušely!"
Tomáš: "Ale barvama na zeď? Sundávali jsme mu je týden!" 
Kuba: "No dobře! Máš pravdu. Promiň. Co teď ale po mně chceš?"
Tomáš: "No, řekněme, že ti chci dokázat, že mi přes to všechno na tobě vážně záleží, a dokonce nejsel jediný, kdo tě má rád!"
Kuba: No, to jsem teda zvědav, jak mi chceš tohle dokázat, když ani tu valentýnku dostat nemůžu."
Tomáš: "Ach jo, ty tvoje valentýnky! Dobře poslouchej. Kluci a holky si navzájem jednou za čas dají nějaký to přáníčko na znamení, že na sebe myslí. Pak u sebe nosí to papírový srdíčko, dokud se jim nepokrčí nebo ho sami nevyhodí. A k řemu to pak je? Kdekdo pak propadne stejnýmu smutku jako ty."
Kuba: "Je pravda, že už jsem viděl hodně pokrčených a pošlapaných srdíček. Myslíš, že je tolik smutných lidí?"
Tomáš: "Je to možné. Ale nemusí jich být tolik! Já sám jsem taky býval smutný, ale teď už nejsem!"
Kuba: "Fakt? A jak se to stalo?"
Tomáš: "Dozvěděl jsem se o někom, kdo mě má moc rád, přestože jsem udělal spoustu špatných věcí. Chtěl jsem je napravit, ale sám jsem to nezvládl."
Kuba: "Myslíš třeba to, jak jsme si tenkrát na podzim hráli na chatě na vojáky a tys rozbil okno a svedl to na sousedovic děti? Nebo jak jsi lhal o tom, co se stalo s třídní knihou? Počkat, to jsem byl vlastně já!"
Tomáš: "Jo, třeba takové věci. Ale byly i horší, za které bych si zasloužil výprask."
Kuba: Páni. A jak ti ten někdo může pomoct?"
Tomáš: "On poslal svého syna a ten se nechal potrestat za mě, přestože sám nic špatného neudělal. To mě strašně překvapilo, ale jsem moc rád. Každý den mu za to děkuji! Teď už nemusím být smutný, protože jsem našel skutečného kamaráda a navíc je to můj velký vzor. Chtěl bych být jako on."
Kuba: "To zní bezvadně, ale kdo to vlastně je?"
Tomáš: "Myslím, že by sis měl o něm přečíst sám."

Tomáš vytáhl z batohu knihu a podal ji Kubovi otevřenou na 1 stránce. A Kuba v úžasu četl příběh o tom, jak Bůh poslal na tuto zem svého jediného Syna - Ježíše Krista, který umíral na kříži za hříchy všech lidí. To muselo být bolesti, pomyslel si Kuba. Hříchy celého světa. Vždyť co je proti tomu výprask za rozbité okno nebo ukradení třídní knihy?! Nikdo z lidí nemůže mít tolik lásky, aby se obětoval za celý svět! 

Kuba: "Díky, Tome! Díky, že jsi mi řekl o tom, kdo i mě tolik miluje a je ochotný být mým přítelem po celý zbytek mého života. Díky! To je vážně lepší než jakákoli valentýnka, kterou může někdo dostat!"