Doteky věčnosti

V běhu každodenního života se člověk sám od sebe většinou po Bohu neptá. Necítí ani potřebu řešit svůj životní postoj k Němu. Dokud ho Bůh nepřitáhne a nezasáhne do jeho života svou mocí. Opravdové rozhodnutí hledat Boha, hledat Ho celým srdcem - to není samo sebou. Bůh sám musí nejdříve člověka oslovit. Jsou to vyjímečné okamžiky, které bychom neměli přejít. Zastavme se v tuto chvíli a naslouchejme Božímu volání!
Bůh zasáhl svou mocí i do mého života - třikrát! Až vám povím, jak, možná si vzpomenete, eBůh také vás již dříve oslovil a že i vás od začátku hledal. 
První zastavení. Poprvé ke mně Bůh promluvil, když jsem byl ještě malý chlapec. Běhal jsem po zahradě, skotačil jsem a hrál si .. Najednou jsem uslyšel hudbu. Běžím k plotu a vidím jít kolem pány. Šli v řadě a troubili na trumpety. Za nimi vůz tažený koňmi, měl skleněné stěny. Uvnitř byla černá truhla a kolem ní byli postříbření andělé. Za vozem šli lidé a plakali. Něco takového jsem viděl poprvé v životě. Hned jsem se ptal, co to je. Děvče, které mě opatrovalo, řeklo, že to je pohřeb. Pak dodalo: "Vidíš tu černou truhlu? Tak v ní je ten starý pán." "A on se tam nebojí, a to tam má tmu, a on si to nechal líbit, že ho zavřou do truhly?" Nastalo vysvětlování, že je mrtvý. "A co je to mrtvý? "To jednou člověk usne a už se nikdy neprobudí." "Kam ho vezou?" Teď jsem se dověděl, co je to hřbitov, že vykopou jámu a tam ho dají. "A nebude mu tam smutno? Nebude se tam bát?" Tenkrát se mě poprvé dotkla skutečnost smrti. Nemohl jsem si to srovnat v hlavě. Mnoho nocí jsem se bál usnout. Měl jsem strach, že se už neprobudím. Že mě také odvezou a dají do hrobečku. Uvažovali jste někdy o smrti, která nás denně obklopuje? kdyby o ní člověk vážně uvařoval, nemohl by život brát tak lehkomyslně. jsme všichni připraveni na smrt? Jsme připraveni odejít? To děvče mě tenkrát uklidnilo, že umírají jenom ti staří - fousatí. A já že jsem mladý a mám celý život před sebou. tehdy jsem se s tím spokojil, ale ne natrvalo.
Druhé zastavení. V první třídě jsem seděl vedle Vitouška. Byl to moc hodný chlapec. Jak ten měl napsané sešity! V lavici seděl hezky, způsobně se hlásil, nikdy nikoho nepokoušel a žádnou holku nezatahal za copánek. Kdežto já jsem v momentě dokázal zdivočit celou třídu. Tam toho kopnout, toho poškádlit, holce namočit copánek do inkoustu, .. Vitoušek byl pro mne nedostižný ideál. Je zajímavé, že člověk má vědomí hříšnosti už od malička. Věděl jsem, že jsem darebák, protože jsem dělal pořád nějaké neplechy. Ale nemohl jsem si pomoci. Byla ve mně síla, která se mnou stále šila. Ale Vitoušek, ten byl jiný, ten byl hodný - a to mě obviňovalo. Představte si, že Vitoušek jednou do školy nepřišel. Paní učitelka nám řekla, že je velmi nemocen. Uplynul asi týden a přišla zpráva, že Vitoušek umřel. Bylo to hrozné. Když vynášeli tu bílou rakvičku z domu, Vitouškova maminka a tatínek plakali, plakaly i všechny školní děti. Co se dělo se mnou, to se nedá popsat. To děvče, co mi v zahradě řeklo, že umřou jenom staří, mě obelhalo. Poznal jsem, že mohu umřít i já, že nemám nic zajištěno. Vážněji jsem se zamýšlel, co by se mnou bylo, kdybych umřel. Ale život šel dál.
Třetí zastavení. Měl jsem nejlepšího přítele - a ten bývá bližší než bratr. Měli jsme se rádi a rozuměli jsme si beze slov. V 19 letech začal studovat vysokou školu ekonomickou v Praze. Jednou - bylo to za okupace - přiběhl, že musí ihned domů. Ať ho doprovodím, že mi cestou řekne, co se stalo. Studenti uspořádali před pohřbem Jana Opletala demonstraci a gestapo zasáhlo proti nim. Obsadili koleje a koho chytili, dali do "zeleného antona" a odvezli. Josef měl štěstí, že se zpozdil v menze. Podařilo se mu utéct, ale bál se, že gestapo má jejich seznamy a že ho chytí. Musí okamžitě pryč! Rozloučili jsme se na nádraží. Týden na to jsem dostal oznámení, že Josef ve věku 19 let zemřel. Třetí rána, třetí zásah.
Životní otázka. Musel jsem si opět uvědomit: "Co by bylo, kdybys umřel? Jsi připraven jít Pánu Bohu svtříc? Máš vyřešenou otázku svého života?" Věděl jsem, že připraven nejsem. Ani jsem na to nemyslel. Tu jsem si vzpomněl, jak mě Bůh už dvakrát zastavil. Z hloubi srdce jsem k Němu volal: "Bože, já vím, že jsi, že o mně víš, že mě vidíš a slyšíš. Že se dotýkáš i mého rozumu, citu a vůle. když jsi mě stvořil a jsem tu, mám přece plné právo vědět, proč tu jsem, a jaká je Tvá vůle se mnou." Vyčítal jsem Bohu, ýe Ho nevidím, neslyším a nemohu se Ho dotýkat, protože jsem jenom člověk. Pokračoval jsem trochu provokativně: "Je to Tvoje povinnost sdělit mi svou vůli, když jsi mi dal rozum, který se po tobě ptá. Jsem si jist, že mi odpovíš. ty mi musíš odpovědět! Musíš mi říct, proč jsem se narodil, proč žiji a co ode mne chceš! Musíš mi zjevit smysl mého života! Nechtěl bych život promrhat, chci žít s Tebou!!" Pán Bůh na mé upřímné volání odpověděl. Dal se mi poznat. Jednou jsem v kostele viděl nápis: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne." Byla to slova Ježíše Krista. Uvědomil jsem si: "Bůh za námi přece přišel sám - ve svém milovaném Synu Ježíši Kristu! V něm mohu vidět Boží lásku ke mně, slyšet Boží slovo pravdy a prožívat dotyky věčnosti. Není větší krásy na světě, než nezištná a obětavá Boží láska. Bůh nás přijímá a na lítost nad našimi hříchy odpovídá: "Vím, že už nemůžeš zůstat takovým, jakým jsi byl. Teď už mne ze své vlastní vůle nemůžeš zarmucovat!" 
Kdyby však Bůh nezasáhl do mého života, nikdy bych nepoznal, že to nejlepší a nejmoudřejší, co může člověk v životě udělat, je oddat se celým srdcem Pánu Bohu. Člověk bytostně potřebuje mít s Bohem osobní vztah! Jinak řečeno: milovat Boha a dát Ho na první místo ve svém životě. TO je nejdůležitější!
Drazí, to je pravá touha po Bohu. Možná si vzpomínáte, že i vás Pán Bůh někdy zastavil, že i vás hledal. I tímto textem k vám Bůh mluví. nebojte se k Němu obrátit. Pán Bůh na upřímné volání odpoví.