Umírání a smrt z pohledu různých náboženství

Pohledy na smrt a úvahy o tom, co se děje po ní, se v jednotlivých náboženstvích hodně rozcházejí. Podívejme se na názory hlavních světových náboženských proudů: JAK se buddhismu, hinduismus a Islám dívají na umírání a smrt? Co k tomu říká křesťanská víra??
Islám: čtyři otázky k zemřelým. Islám se na smrt nedívá jako na důsledek lidského hříchu. Konec života určuje podle islámu Alláh. Jako poslední slova se zde umírající člověk snaží odříkávat vyznání víry. Anděl smrti, který se jmenuje Izra’il, odděluje duši od těla a odnese ji napřed do nebe. Tam proběhne něco jako vylučovací kolo, „mezi-soud“. Zemřelý se dozví, jestli je spravedlivý a zda tedy může čekat na ráj, nebo zda je jako zavržený určen do pekla. Ve druhém případě ho andělé, kteří pracují jako „strážci pekla“, odnesou k ostatním zavrženým. Spravedlivý se vrací ke svému hrobu a musí se tam podrobit čtyřem otázkám: Kdo je tvůj Bůh? Kdo je tvůj prorok? Jaké je tvoje náboženství? Kam směřuje tvoje modlitba?
Čtyři správné odpovědi (Alláh, Mohamed, islám, k Mekce) přináší nebeskou útěchu. Kdo neuspěje, musí se nechat trýznit trestajícími anděly s železnými palicemi ranami do obličeje a na záda. Po určitém druhu hlubokého spánku přijde zemřelý na poslední soud. Tam se dobré skutky násobí desetkrát, ale poklesky se jednoduše potrestají. Zvláštní pravidla platí pro mučedníky – ti jdou do ráje přímo. Ale ani muslim, který dostane trest, nemusí čekat věčná muka v pekle. Po období bolestí (určitý druh očistce) se může i on dostat do ráje – na místo klidu, požitku, bez starostí. Problémem pro muslima je to, že nemá jistotu. Alláh zůstává stále nevypočitatelný v tom, nad kým se slituje a koho zavrhne.
Buddhismus: převtělení znamená trpět. Buddhismus vidí život jako věčný koloběh převtělování. Kdo dnes umře, může v nejbližších dnech vstoupit znovu do života v jiné podobě – jako zvíře, nebo také jako bůh. Tato představa převtělování fascinuje také mnoho lidí na Západě – většinou proto, že je úplně nepochopili. Lidé na Západě vidí reinkarnaci (převtělení) jako „druhou šanci“, buddhisté v tom vidí jen pokračování utrpení. K nejhlubším přesvědčením buddhismu patří, že život je utrpení. Příčinou utrpení jsou potřeby, vášně a touhy člověka. Odtud plyne také řešení problému: utrpení končí pro toho, kdo tyto touhy překoná. Důležitou pomocí je při tom meditace. Cílem přesvědčeného buddhisty tedy není vypracovat se na krásné převtělení v nějaké žádoucí životní formě, ale tento koloběh prolomit a splynout s nirvánou – dosáhnout blaženosti, kdy člověk už žádné touhy nezná. To však dokáže jen málokdo – většina se musí spokojit s tím, že si vylepší svou karmu. „Karma“ znamená základní princip, podle kterého převaha dobrých nebo zlých skutků člověka rozhoduje o tom, v jaké podobě se narodí v dalším životě. V horším případě se může převtělit ve zvíře, v ducha hladu nebo nějakou pekelnou bytost. V lepším případě mu buddhismus nabízí být v budoucnosti zase člověkem nebo možná také božstvem (mírumilovným nebo zlobným).
Hinduismus: vdovy se vrhají na oheň. Hinduismus je ještě starší než buddhismus a také zastává představu koloběhu života. I hinduisté jsou přesvědčeni, že do smrti by člověk měl vstupovat za meditování a s dobrými myšlenkami. To ovlivňuje formu převtělení. Proto je náhlá smrt při nějakém neštěstí zvlášť zlá – zemřelý si už nestihl vylepšit svou karmu. Člověk se může převtělit v boha, člověka nebo také v rostlinu nebo živočicha. Také bohové umírají a převtělují se. Když nějaký hinduista zemře, jeho mrtvé tělo je umyto, namazáno olejem a spáleno. Je pro něho štěstím, když se potom popel rozptýlí do posvátné řeky Gangy, a tak se znovu vrátí do koloběhu života. Na pevnině se zbytky po spálení jednoduše zahrabou.
Dříve býval rozšířen zvyk, že se vdova vrhla na oheň, kde se spalovalo tělo manžela, což vyjadřuje zachování jednoty manželské dvojice. Tuto barbarskou praxi indický stát zakázal a dochází k ní v dnešní době jen velmi zřídka.
Křesťanství: naděje na záchranu. Co říká křesťanská víra o smrti? Hodnocení začíná negativně. Smrt přišla na svět jako důsledek hříchu (Římanům 5,12; 6,23). Je tady jedním dechem řeč o smrti a ďáblu. Křesťané však žijí nadějí na vzkříšení z mrtvých. Tuto naději jim skýtá skutečnost, že z mrtvých vstal Pán Ježíš Kristus. Apoštol Pavel považuje Kristovo zmrtvýchvstání za historickou skutečnost a za ústřední bod víry: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra“ (1. Korintským 15,14). Proto je pochopitelné, že pro křesťany má smrt také pozitivní stránku: „Táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší“ a na jiném místě: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Filipským 1,21-23). Smrt jako zisk. Jedině v Novém zákoně je nezlomný příslib záchrany, spasení, jak to například v Janově evangeliu vyjadřuje Ježíš (5,24): „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ Takové výroky, na kterých je možné budovat svou jistotu záchrany, ostatní náboženství neznají (s výjimkou mučedníků).