On a ona

ONA je taková a ON je zase jiný - musí být proto hned konflikty? Naivní člověk si myslí: "Jaképak konflikty, vždyť se mají rádi!" Žel, tato velmi falešná představa o manželském životě skutečně existuje. Jaká je však skutečnost? Uveďme si příklad: on má cestou domů koupit máslo a prostě zapomene. Taková maličkost! Pro ni je to však momentálně vrchol všeho a tak mu to "osolí": "Ty vždycky na všechno zapomeneš!" nebo "Na tebe se vůbec nedá spolehnout!" Přičemž muž chodí z práce domů unavený a touží po pochopení svých problémů. Schytá-li takovou sprchu, vybuchne: "Jsi úplně nemožná!" Sotva přijdu domů, hned mi nedáváš!" Ona se nedá a hned mu vyčte, že se musí o všechno starat sama, na všechno myslet - on se brání a konflikt je na světě.

Nedorozumění, nepochopení. Mnoho konfliktů vzniká v prvních měsících nebo v prvním roce manželství. Každý člověk, vstupující do manželství, je ovlivněn rodinou, v níž vyrostl. Lidé často předpokládají, že ten druhý má stejné návyky a zásady jako on. Zkušenost ukazuje, že je-li třeba rozhodnout, jakou koupit obývací stěnu, nebo jak rozdělit peníze, či jak vyřešit konflikt se sousedy, dokáží se manželé - mají-li jen trochu rozumu - na společném řešení domluvit. Ale u takových drobností typu "kde odkládat zubní kartáček, zda do kelímku nebo na umyvadlo" se často domluvit nedokážou. Typickým příkladem vzniku konfliktu je situaci, kldyž si muž nevšimne manželčina nového účesu. Ona mu řekne: "No jo, ty si nikdy ničeho nevšimneš!", a mož se touto větou cítí být zcela  oprávněně poškozen a velice pokořen. A tak se postaví do role protivníka: "A ty zase pořád .." a už je z toho roztržka. V takovou chvíli si lidé řeknou věci, které si ani v nejmenším nikdy říct nechtěli a neměli. Vzniká hluboký konflikt. A přitom jsou oba chudáci, protože jak mají vědět, co ten druhý předpokládal? Dá se tomu předejít zcela jednoduchým způsobem: Po příchodu domů si každý vyhradí čtvrt hodiny jen sám pro sebe a neřeší žádné problémy s partnerem. Posléze se zjistí, kolik času ušetřili, protože předešli mnohým nepříjemným hádkám a rozladěním, která je stojí mnohem víc času. Existuje ještě 1 druh konflikuů - já bych ho přirovnal k nevynesenému odpoadkovému koši, který jednoho dne zkrátka přeteče. Neco mi vadí, ale nic neřeknu a zůstane to ve mně. Pokud je to jen jednou, nic se neděje, ale když je to podruhé, potřetí, posedmé, .. pak přijde ta poslední kapka a ono to přeteče. Stačí malý podnět a dojde k obrovské explozi - v takové chvíli vyčte člověk tomu druhému vše za celý život - všechno možné i nemožné, za co může i nemůže, co udělal i neudělal . zkrátka všechno to, co mu na něm vadilo, co ho uvnitř dusilo a co se nyní uvolnilo a vyšlo ven. Vysvětlování nemá v tuto chvíli žádnou cenu. Mluvit o tom je ale potřeba co nejdříve. Neudělají-li to do týdne, pak už to neudělají nikdy.

Proč vlastně konflikty vznikají? Obvykle proto, že člověk hned nepochopí, co měl ten druhý na mysli, co od něho chtěl neboočekával. Prostě neví, jak se zachovat, aby byl ten druhý spokojený, i když se o to snaží. Jednoduše řečeno: základem vzniku konfliktů jsou rozdíly mezi lidmi a nedokonalost našeho lidského poznání. Výsledkem je naše ne vždy adekvátní reakce na danou skutečnost. Například ženy mají, na rozdíl od mužů, velmi silnou intuici. Dokáží ledacos odhadnout a reagovat na to, aniž ví, proč tomu tak je. Nemohou vůbec pochopit, proč to muž nechápe. Jestliže si v té chvíli öba nedokáží uvědomit, že je každý jiný, pak opět vznikne konflikt. Dalším zdrojem konfliktů mohou být i střety zájmů obou partnerů, v nichž nedokáží nebo nechtějí slevit. Základní společnou příčinou lidských konfliktů je hříšnost. Hříchem je v nás něco poškozené, zdeformované. A protože jsme všichni hříšníci, nikdo se nemůže postavit do pozice "já jsem dokonalý, chyby děláš jen ty!" Každý z nás má stejnou základní důstojnost a nikdo nemůže nikoho, ani v rodině, beztrestně ponižovat. Každý člověk je vysvobozen Kristovou smrtí, On vzal hříchy nás všech na sebe. Musíme si přiznat, že jsme lidé chybující a hříšní, což nás zavazuje k tomu, abychom i druhého člověka přijali takového, jaký je, neboť příliš vysoký ideál by náš vzájemný vztah zničil. Většina konfliktů tedy nevzniká proto, že by lidé byli zlí, nebo že by to zlo chtěli, ale proto, že se nedovedou domluvit - neumějí spolu ohleduplně komunikovat. Manželé musí spolu hovořit o všem, nic nesmí být v jejich vztahu tabuani sexualita - neboť jinak se nikdy nedozví, čím si vzájemně ubližují. Je tedy možné mluvit o všem, ale jen za okolností a v situaci přijatelné pro oba.

Umění komunikovat. Dá se vůbec konfliktům předejít? Všem konfliktům předejít nelze. Lze ale předejít těm, které se stále opakují. Jsou situace, mající vždy stejěn špatnou odezvu. Znám jedny manžele, kteří už 10 let reagují na stejnou situaci vždy stejně podrážděně a vždy je z toho konflikt. Proč? Protože vzájemně jeden druhého nepřijali. Chtějí, aby ten druhý byl jiný, ale on jiný nebude. Je prostě už takový, jaký je. Snažit se svého partnera předělat nemá smysl. Nejenže musíme přijmout svého partnera takového, jaký je, ale musíme umět přijmout sami sebe. Na to se velice často zapomíná. Musíme vidět i své chyby, jinak se to ve vztahu projeví destruktivně. Proto musím přemýšlet, co udělám se sebou. Musím toužit po tom, abych byl lepší, aby můj partner byl lepší, ale nesmím to vyžadovat teď hned, okamžitě. Nejlepší řešení konfliktu je vzájemná domluva - když se partneři spolu domluví na něčem, co platí nejen dnes, ale i zítra, pozítří, za rok, .. Dohodnou-li se jen na tom, kdo vzniklou situaci zavinil, nic to neznamená. Musí udělat jiný krok - musí se domluvit, jakým způsobem napravit, co se pokazilo, a jak pokračovat dál. Hledání viníka a vzájemné obviňování nikam nevede, protože komunikace ustrne jen na odhalení, usvědčení a potrestání toho druhého. Vůbec je nezajímá, co bude zítra, stále jen řeší otázku, kdo konflikt zavinil, a v nejhorším případě se to, co je bolí, snaží přenést na toho druhého tím, že mu také ublíží. Je to sice primitivní, ale bohužel tento sklon ubližovat je v nás.

Ochota ke smíření. Základní podmínkou řešení konflitků je tedy komunikace - vyjasnit si, oč vlastně jde, proč konflikt vznikl, aotevřít cestu k jeho řešení. Druhá věc je ochota k odpuštění a smíření. Každý z nás potřebuje delší či kratší čas na absorbování toho, co se stalo. Jestliže mě něco zasáhlo, zranilo, zabolelo, potřebuji určitý čas na to, abych to v sobě nějak zpracoval, abych to přijal. Tento čas je potřeba dát každému. Ale nesmí se to dlouho odkládat, protože později už nevíme, proč se vlastně usmiřovat. Řada lidí vyrůstá bez zkušenosti odpuštění. Odpouštět se člověk musí naučit a také to i osobně prožít. Zkušenost, že mi Bůh odpouští, mě ohromně motivuje k odpouštění druhým. Poznám-li milosrdného, odpouštějícího Boha, pak mám možnost jej napodobit. V odpuštění je ohromné osvobození. Nejen pro toho, komu bylo odpuštěno, ale i pro toho, kdo odpustil. Ve chvíli, kdy odpustím, nemusím se již tou záležitostí zaobírat, nemusím se ji nechat vnitřně stravovat a nemusím ji už v sobě dále nosit. TO je úžasná věc! Konflikty, které vzniknou v manželství, se nedají řešit  mimo ně. Jakmile si člověk nechá namluvit, že problém je nezdolatelný, že ho musí obejít mimo své manželství - a nemusí to být pokaždé nevěra - dostane se vždy na špatnou cestu. Nedá se nic dělat - jestliže se ti dva už jednou vzali, vzniklý konflikt musí vyřešit spolu, další cestu musí také najít spolu a domluvit se musí také spolu! Od toho jsou manželé, aby vše řešili společně. Překonáním konfliktu se vzájemný vztah ještě více zhodnotí.