Manželství

Manželství není vždy procházkou růžovým sadem. Čas od času se ve vztahu objeví krize, které se nevyhýbají žádnému manželství. Podstatné je správně je pojmenovat, chtít je řešit, nikoli hned tragicky. Pokud však manželé společně sdílejí radosti i bolesti, jejich láska se po celý manželský život postupně prohlubuje. Každý manželský pár má svou historii a svůj originální způsob, jak krize zvládat. Lidé si však většinou neuvědomují, že krize manželského života má také duchovní rozměr. Manželství je vlastně jakousi laboratoří lásky. Vždyť samotný Bůh je láska. On to byl, kdo stvořil muže a ženu a připravil pro ně spojení v manželství. Manželství má tedy ztělesňovat dlouhou a někdy i drahou dobu učení se jeho lásce. K radostem a bolestem našeho života by se tedy měl vyslovovat především Bůh - a ten nám přece má co říci.

Zásnuby. Pro budoucnost manželství jsou velmi důležité už zásnuby. Prvotní láska tu zapouští kořeny pro budoucí manželský život a zároveň i nadšení zaměřené na druhého a ochotu k oběti. Být uznána milován umožňuje člověku stát se tím, kým skutečně je. V období zásnub existují mnohá pokušení. Především chtít "všechno a hned". Je nebezpečné domnívat se, že už jsme všeho dosáhli, zatímco všechno teprve začíná. Proto je pro dvojici riskantní zahájit společný život sexuálním stykem. Sexuální přitažlivost je velice mocná a existuje velké riziko, že se všechno soustředí na poskytování potěšení, že sex zaplaví celou oblast vědomí a zkratuje, nebo dokonce zablokuje objevování druhého v jiných rovinách. Naopak zdrženlivost dává touze možnost dozrát, umožní prohoubit city, "nechat opadnout pěnu", jak se říká. Dovolí zakořenit lásce, aniž otupí její nadšení, protože pravá láska se může rozvíjet jenom v konfrontaci s realitou všedního života. Moderní doba nás nutí žít co nejrychleji a bezprostředně plnit touhy a potěšení. Být nezávislý znamená dnes jedinou cestu k vlastnímu rozvoji. Je to však klam! Rozvoj vlastní osoby se uskuteční pouze tehdy, když je spojen s ochotou dávat druhým sebe.

Manželství. Na počátku prožívají manželé lásku a touhu po splynutí, s touhou dělat všechno společně, vše sdílet. Každý se snaží vyhovět představám druhého, nebo se přiblížit představám o ideálním manželství. Ale jak se říká: Nemůžeme pořád chodit po špičkách, chytla by nás křeč. Po čase se začínají objevovat problémy všedního života. Jsou tu proto, aby očistily lásku od iluzí. Přicházejí první krize. Moderní manželévětšinou vstupují do manželství s jednoduchou představou. Věří, že rozumějí-li si sexuálně, nebudou žádné problémy. ALE hned při 1. nedorozumění si myslí, že přišel fatální konec lásky, že je nutný rozchod. Považují to za vážnou krizi. Poprvé si uvědomují, že je už se svým partnerem "nedýchají", že jsou ve svých obtížích sami a nepochopeni. Prožívají úzkost, že si snad spletli cestu, a odpovědnost svalují na druhého. Ve skutečnosti je to však jen 1. impuls k tomu, aby dvojice rostla v lásce. Jiným velkým problémem v manželství bývá "jasnozřivost": teď už tě dobře znám, už si o tobě nedělám žádné iluze. Od jasnozřivosti k obviňování pak není daleko. Výsledkem je, že se užírám zatrpklostí a zklamáním. Splynutí i sdílení je porušeno, co ještě zbývá z lásky?

Začít znovu. Ale jak?? Život přináší příliš mnoho starostí. Musíme chodit do práce, starat se o rodinu. Musíme splatit byt nebo nějaký najít. V noci nás budí děti a oba předstíráme, že spíme, aby vstal ten druhý. Pak se hádáme pro nic za nic, jeden druhému se odcizujeme a každý se snaží chránit své území, svoje soukromé loviště. Jsme rozpolceni mezi obviňováním druhého a vlastním pocitem viny. Copak jsme všechno zkazili jako mnoho jiných? Nebylo by lepší přistoupit k radikálnímu kroku? Rozvést se, využít získané zkušenosti a začít znovu a jinde? Jinak zbývá už jen rezignovat, upnout se na děti, na kariéru nebo hmotné statky, .. Do takové situace vnáší světlo Boží slovo. Připomíná to nejdůležitější: každý je jedinečný a nese si své vlastní tajmeství. Nikdy nebudeme moci poznat druhého až do dna, protože žádné dno neexistuje. Úcta k tajemstvé druhého je jedinou cestouk pravému poznání. A konečně můj partner patří nejprve Bohu a pak teprve mně. každý den ho od Něho dostávám a mám ho přijímat takového, jaký je, a ne jakého bych si přál. Nemohu jej vlastnit, ale každý den mám k němu něžně přilnout.

Obnova lásky. Při obnově vztahu dvou lidí je třeba jít do hloubky. Měli bychom se naučit vzájemně si říct, jaké nesnáze prožíváme,a přitom neobviňovat druhého. není dobré si vyčítat: "Tys mě zranil, když jsi říkal takové věci," ale je lepší říct: "Cétil jsem se zraněný, když jsi to říkala." Předpokladem k tomu je ochota se s druhým sdílet. V takovou chvíli jsou slova mezi manžely nepostradatelná. Místo toho se často uzavíráme do sebe a mlčíme. V té chvíli je dobré pokusit se obnovit rozhovor přes někoho třetího - domácího přítele, duchovního, někoho, kdo má s manželskými páry zkušenosti. Aby znovu zavládla důvěra, dialog, aby manželé znovu nalezli naději, aby si stanovili priority ve vztahu k penězům, k práci, k dětem, .. V manželství se procvičuje trpělivost. Pochopme, že růst v lásce je pomalý. Obtíže nelze vždy vyřešit rychle. Nechtějme příliš rychle vytrhávat koukol, ať nevytrhneme i obilí. nejprve se s problémy musíme důvěrně seznámit, mluvit o nich. Mysleme při tom i na to, že vždycky nemůžeme všechno dát hned "na stůl", aniž riskujeme, že druhého zdeptáme. Pro růst manželství je to velmi důležitá etapa. Veliká tragéie je v tom, že ji neumíme rozpoznat a zvládnout. Všechno rozbijeme, ačkoliv to mohlo být zachráněno. V den, kdy si dokážeme vzájemně říct: "Máš právo být takový, jaký jsi," kdy se každý snaží spíše pomoci druhému, než chránit sám sebe, je vyhráno. Láska prošla výhní, je očištěná a upevněná. Popularita rozvodů je dnes velmi nakažlivá, nabízí jednoduché "řešení". Odvádí však manžele od hledání cesty, jak řešit své problémy. S pomocí Boží však vždycky řešení existuje. S pomocí Boží má každý naději na vítězství.  (podle knihy ODVAHA ŽÍT LÁSKU, G. Blaquierová, Karmelitán.nakladat.)