Vše o životě a pro život!!

Radovan Lukavský - Mistr krásného slova

Radovan Lukavský je jednou z nejvýraznějších osobností našeho hereckého umění, filmový, televizní a divadelní herec. Dispozici k herectví získal po mamince, která už jako mladá hrála v ochotnickém spolku víděňských Čechů a později v ochotnickém souboru v Praze. Těsně před 2. světovou válkou byl Radovan Lukavský přijat na filozofickou fakultu. Poté, co byly v roce 1939 vysoké školy nacisty uzavřeny, začal studovat na konzervatoři. Během války byl však nuceně nasazen v Německu. Po skončení války dostudoval vysokou školu a současně dokončil konzervatoř. Podílel se na založení divadla DISK. Do r. 1957 působil v Městském divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských, poté se stal členem Národního divadla. Jako herec proslul především dokonalým hlasovým projevem. Významná je i jeho činnost pedagogická (konzervatoř, DAMU, FAMU). V březnu 19997 mu byla udělelna cena Thálie za celoživotní jevištní mistrovství. Ve svých 85 letech společně s vnučkou Klárou sepsal autobiografickou knihu s názvem "Rozhovory s dědečkem". Z nedávného rozhlasového rozhovoru na Radiu Proglas vyjímáme:
Pane profesore, co pro Vás v životě znamenala a znamená víra? O Bohu jsem nikdy nepochyboval. Pro mne byla víra samozřejmá a přirozená, byla tím, co dávalo mému životu řád a smysl, také radost a ujištění, že Bůh je se mnou. V takovém duchovním společenství s Bohem jsem se nikdy necítil sám a tak je tomu doposud. Moje maminka pocházela z Bystřice pod Hostýnem. Byla to pokorná, hluboce věřící žena. Měl jsem také dvě sestřičky. Všechny 3 nás vedla k Bohu ak modlitbě. Když mě ráno vypravovala do školy, řekla: "Včil utíkej a pomodli se cestů za dar osvícení Ducha svatého." Moc jsem tomu nerozuměl, ale běžel jsem do školy a udýchaně jsem se modlil: "za-da-ro-sví-ce-ní-Du-cha-sva-té-ho.-Ot-če-náš" a pokračoval jsem dalšími modlitbami. Později v životě jsem byl mamince velice vděčný, že mě vedla k Bohu a naučila mě modlit se. Byla to právě víra v Boží pomoc, která mě v těžkých chvílích držela a mnohokrát pomohla. V dětství jsme žili skromně, bydleli jsme v bytě o 1 místnosti a neustále jsme byli pospolu. Onemocněla nám nejmladší sestřička a maminka ji s úzkostí ošetřovala. Najednou říká: "Radošku, rychle si klekni a modli se. Květuška nám umírá." Skoro už nedýchala. Klekl jsem si k oknu a modlil se, aby nám Pán Ježíš Květušku zachránil. Ani to tak dlouho netrvalo a najednou maminka říká: Tož snáď už to bude dobré, možná jsi jí pomohl." Květušce povolila křeč, uvolnila se a bylo jí lépe. Víte, toto mi zůstalo v paměti.
Jistě máte ještě mnoho dalších zkušenosti. Ano,stalo se, že moje manželka čekala 2. dítě a za uchem se jí objevila bulka. Doktor, který bydlel s námi v domě, jí řekl. "Dejte si to vyříznout." Šla tedy na kliniku a nádorek odoperovali. Než se vrátila domů, volali mi z kliniky, abych přišel. Sdělili mi, že je to lymfatický sarkom a moje žena má před sebou možná půl roku. Já jsem byl jako omráčený, na něco takového jsem nebyl připravený. Trápil jsem se, jak sdělím tuto zprávu manželce. Přišel jsem domů, manželka mi otevřela a řekla: "Víš, nemusíš se přemáhat. Já vím, o co jde. Lékařka psala číslo mé diagnozy a nad stolem měla seznam čísel nemocí a u nich názvy. Já jsem si přečetla, co mi je." Věděla už, o co jde, uklidňovala mě, byla nesmírně statečná. Modlili jsme se spolu, ale také kudy jsem chodil, modlil jsem se za ni. Jednou při bohoslužbě jsem se opět vroucně modlil a prosil Krista Pána o zdraví mé ženy. Najednou jsem pocítiluvolnění a ubezpečení, že budu vyslyšen, že moje žena bude zdravá. Chodila dál na kontroly. Nejprve každý týden, pak za měsíc, za rok, až nám jednou lékař řekl: "Je to pro nás neuvěřitelné, ale vaše žena je už zdráva." Byly i jiné situace, kdy mně víra v Boha pomohla přežít a pevně důvěřovat, že Boží pomoc je vždy s námi.
Je víra pro herce přínosem, pomohla Vám vytvářet role? Musel jste dělat kompromisy, nebo i roli odmítnout? Víra k herectví patří. Úkolem herce je to, co vyjádřil Shakespeare skrze postavu Hamleta. Herec a role nastavují společnosti a době zrcadlo, pravdivý pohled na její mravy a zásady. Svět nemá lepších kritérií než Desatero! Pravda a pravidla pro život jsou jedině v Desateru, nic lepšího nemáme. Herec má ukazovat na vady společnosti a také inspirovat k dobrým mezilidských vztahům. Za komunismu tato kritéria neplatila, proto se víckrát stalo, že jsem dostal roli poplatnou režimu. Pokud role obsahovala historické chyby, lži a byly proti mému svědomí, připravil jsem opravený text. Potom jsem požádal o tyto změny, a pokud mi nebyly umožněny, roli jsem nepřijal. Těch odmítnutých rolí bylo víc. POzději mne již znali a už věděli, co přijmu a co ne.
Jako profesor herectví jste byl určitě i vzorem pro své studenty. Jaké jste měl vzory Vy? Setkal jsem se s velkými vzory, které jsem obdivoval, byla jich celá řada: pan Voska, Karel Höger, Štěpánek, Mrvan byl pro mě hvězdou. Byl jsem nesmírně šťastný, že jsem se s těmi herci setkal. Nikdy jsem však neměl pocit, že bych mělněkoho napodobovat. Jen jsem si vždy uvědomoval jejich plnou vnitřní účast s tím, co říkají.
Co Vás motivuje k účasti na charitativních představeních, na kterých Vás v poslední době lidé tak často potkávají? To snad není tak těžké uhodnout, když naším životním posláním je nastavit světu pravdivé zrcadlo. A nejen to. Herec odvádí umělecké dílo a každé umělecké dílo musí obsahovat 3 složky: pravdu, dobro a krásu. V herectví je velmi důležitá krása. Divák má z představení odcházet obohacen estetickým a blaženým pocitem krásy. Na každé charitativní setkání přicházím s radostí, protože jsem ve společnosti s druhými. Velice mě těší, že zde můžu dávat to, co bylo dáno mně, a hlavně jsem rád, že je mi umožněno plnit mé životní poslání.
Pane profesore, velice děkuji za rozhovor. A na závěr: Co byste popřál lidem v naší zemi? Přeji vám všem, aby se vám vždy dařilo žít své životní poslání a aby vás při tom provázela modlitba"za dar osvícení Ducha svatého".

Nedávno na Radiu Proglas vzpomínal na svoji životní cestu náš přední herec Radovan Lukavský. Rozhovor moderovala Anna Štěpánková, farářka Církve československé husitské v Brně. Se svolením pana Lukavského jsme mohli rozhovor převzít. Věříme, že krásné vzpomínání Radovana Lukavského zaujme mnohé čtenáře a jeho pevná víra pomůže těm, kteří procházejí ve svém životě těžkými zkouškami. O slavném herci se můžete dozvědět více z knih „Rozhovory s dědečkem“ a „Vyznání životu“. Obě vyšly v Karmelitánském nakladatelství. Malé ukázky uvádíme níže.
Vyznání životu
Moje maminka si přála, mít tři syny: jeden aby byl knězem, druhý profesorem a třetí hercem. Ale syn přišel jen jeden, pak dvě dcery, a tak to nechala na Boží vůli, jestli se jí některé z těch tří zbožných přání splní. (Říkávala krásně po moravsku: „Bez Boží vůle – ani vlas z hlavy důle.“)
Já jako malý kluk jsem o tom ovšem nevěděl a pilně jsem pořád něco stavěl z dřevěných špalíčků v tatínkově truhlářské dílně. A když se mně ptali: „Co to bude, až to bude?“, prý jsem říkal: „No přecechvífek.“ Nad tím „chvífkem“ místo „chlívku“ se maminka vždycky usmívala. A nabádala mě, když se mě někdo zeptá, čím budu, abych řekl: inžinýr – architekt – stavitel. Tenhle trojtitul se jí totiž velice líbil – měl ho na vizitce na dveřích jeden pán, co bydlel v patře nad námi, kterému prala košile. A pak se stalo, že „boží mlýny“ zam­lely znenadání trochu rychleji, a my se stěhovali z Prahy na venkov. Tam byl hodný pan farář a hodná máter v Ústavu anglických panen, kde jsem minis­troval a pomáhal té hodné máter hrát pro děcka ze vsi loutkové divadlo, a najednou jsme se všichni nějak domlu­vili, že – ačkoli jsem už udělal přijímací zkoušky na gymnázium v Kolíně – půjdu do arcibiskupského gymnázia v Praze a pak, dá-li Bůh, i do semináře. S tím svatým úmyslem jsem tedy začal v Bubenči studovat – ovšemže i divadlo jsme tu hráli – a maminka začala věřit, že se jí splní to první a největší přání…Jenomže pak se to zase náhle a nečekaně v „božích mlýnech“ nějak semlelo a já dostal s kvintánským vysvědčením „consilium abeundi“, to jest „radu, abych odešel“ – a už jsem byl na gymnáziu v Českém Brodě – a zase studoval a hrál studentská představení, až jsem odmaturoval – a už jsem byl na filosofické fakultě v Praze jako posluchač češtiny a franštiny. Teď to vypadalo spíš na druhé maminčino přání: že budu profesorem. Pak ovšem jako by „kolem osudu“ začal točit Hitler: zavřel vysoké školy –a já byl telegrafistou na dráze (a dělal di­vadlo s ochotníky), pak jsem to zkusil na hereckém oddělení pražské konzervatoře – ale rok nato mě odvedli do „rajchu“a v „totálajnzacu“ jsem se vyučil strojním zámečníkem. No a po válce jsem dokončil studium jak na konzervatoři, tak na filosofické fakultě s tím, že uvidím, jestli se k divadlu vůbec hodím, a když ne – vrátím se zas k té profesůře.
Maminka nebyla nikdy vyžadovaná a přes všechna svá přání vždycky říkávala, že „šak ať si mě Pánbůh postaví, kde mě bude chtět“. Divadlo měla ráda, s českými ochotníky ve Vídni, kde za mlada sloužila, hrála Maryšu, dokonce s Eduardem Vojanem, který jim přijel jako host zahrát Francka. Měla jen obavu, abych jednou neměl, jak se říkalo, hlad jako herec. Ale když mě hned v prvním angažmá viděla hrát v „kamenném divadle“ na Vinohradech, upokojila se a bylaráda, že se jí splnilo aspoň to třetí přání. A co víc, vlastně i to druhé, když jsem začal na konzervatoři a pak na DAMU učit herectví a říkali mi „pane profesore“.
A konec konců i jako kněze mě párkrát viděla aspoň na jevišti. Šlo sice o menší role, ale byl jsem rád té možnosti uchránit je před znectěním a karikováním, jakého by se v jiném podání pravděpodobně v té době dočkaly. Zato Anouilhův Tomáš Becket pak patřil k těm nejkrásnějším rolím, jaké jsem směl hrát a za které jsem dosud zvlášť vděčný. A kolik jsem se nahrál profesorů, o tom už ani nemlu­vím! Zkrátka to maminčino třetí přání mi vlastně otevřelo přístup ke všem ostat­ním povoláním na světě – a to je jeden z velkých darů, který s sebou přináší právě jen herectví. (Z knihy „Deset vyznání“ – rozhovor Marcely Kašpárkové)