Johanes Kepler a Betlémská hvězda

V Praze se v srpnu konala mezinárodní konference „Keplerův odkaz v kosmickém věku“. Konference byla příspěvkem české vědecké obce k projektu Mezinárodního roku astronomie a navázala na Mezinárodní astronomický kongres, který se konal v Rio de Janeiru. Konference se účastnil i náš přední věřící astronom Dr. Jiří Grygar. Přečtěte si, jak hodnotí z dnešního pohledu Keplerovu domněnku o nejpravděpodobnějším datu Kristova narození.
Některé významné události, vylíčené v Bibli, však lze docela dobře konfrontovat s astro­nomickými výpočty a poznatky. Mám na mysli zejména populární betlémskou hvězdu, po­pisovanou na počátku 2. kap. Matoušova evangelia. V zásadě by mohlo jít o kometu, novou hvězdu (novu či supernovu), anebo o konjunkci (úhlové přiblížení) planet. 
Navzdory zobrazování betlémské hvězdy jako „vlasatice“ na našich lidových betlémech téměř určitě nešlo o kometu. Vlasatici nad Betlémem poprvé namaloval italský malíř Giotto di Bondone na základě skvělého zjevu komety, kterou pozoroval r. 1301. Dnes víme, že šlo o velmi realistický portrét periodicky se vracejícího tělesa, které nyní známe jako kometu Halleyovu. V uvažovaném období přelomu letopočtů byla tato kometa v přísluní v r. 12 BC (př.Kr.), tedy řadu let před Kristovým narozením. Nicméně nelze zcela vyloučit, že mohlo jít o jinou (neperiodickou ) kometu, jak se domnívá např. A. A. Borett (1983). 
Poněkud pravděpodobnější je možnost, že by v té době vzplanula na obloze nová hvězda (v moderní astronomické terminologii buď nova nebo supernova). Tento názor zastává např. A.J. Morehouse (1978), ale i proti této možnosti je více námitek. 
Proto se většina astronomů kloní k názoru, jejž poprvé vyslovil Johannes Kepler, že totiž šlo o konjunkci planet. Při astronomické konjunkci je úhlová vzdálenost planet při jejich zdánlivé pouti vůči hvězdnému pozadí nejmenší (skutečná lineární vzdálenost uvažovaných planet v prostoru zůstává ovšem stále velmi veliká, tj. v každém případě větší než stovky milionů km). Tyto konjunkce nejsou vlastně astronomicky nijak zajímavé, ale velkou váhu jim připisuje ast­rologie, která byla tehdy s astronomií nerozlučně spjata. Mudrci od východu byli tedy nejspí­še astrology, kteří tímto způsobem vykládali „znamení na nebi“, a konjunkce je přiměla k cestě do Betléma (se zastávkou u Heroda v Jeruzalémě). Kepler vypočítal, že v r. 7 BC. došlo dokonce k trojnásobné konjunkci planet Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb. Moderní výpočty Keplero­vu studii v plném rozsahu potvrdily. K úhlovému přiblížení Jupiteru a Saturnu došlo 29. květ­na, 30. září a 5. prosince zmíněného roku, přičemž úhlové vzdálenosti obou těles se zmenšily na 1° (dva průměry Měsíce), což byl zajisté neobyčejně nápadný úkaz. 
Podle těchto indicií se Kristus narodil koncem léta či na podzim r. 7 BC, ve shodě se zmíně­nou „chybou“ ve výpočtu opata Dionysia. Pouze R.W. Sinnott nabízí „alternativní betlémskou hvězdu“ v podobě velmi těsné konjunkce Jupiteru a Venuše, k níž došlo 17. června r. 2 BC. Při úhlové vzdálenosti obou planet pouze 0,5 obl. minuty (lidské oko rozliší v nejlepším přípa­dě dva body vzdálené 1 obl. minutu) tak pro pozemského pozorovatele obrazy obou planet splynuly a jevily se jako jediná velmi jasná „hvězda“. Poznamenejme, že v srpnu r. BC se všech­ny tehdy známé planety s výjimkou Saturnu „sešly“ v souhvězdí Lva. Sinnottova alternativa však přináší více nesnází v potřebné synchronizaci ostatních historických reálií, což snižuje její věrohodnost. Keplerova domněnka prostě vypadá i dnes daleko nejpřesvědčivěji.