Dobrá zpráva!

Ježíš používal zázraky, aby upoutal pozornost zástupů. Uzdravení uvedl jako potvrzení, že může odpouštět hříchy (Marek 2:10). Dokonce řekl, že zázraky, které koná, jsou větším důkazem toho, že je Syn Boží, než co o Něm kázal Jan Křtitel (Jan 5:36). Bůh použil zázračných uzdravení, aby potvrdil Ježíšovu hodnověrnost a Jeho poselství (Židům 2:3-4) Stejně tak i Pán řekl svým následovníkům, že tytéž skutky, které koná, budou dělat také (Jan 14:12). Řekl, že Duch Svatý bude potvrzovat opravdové kázání Božího slova skrze znamení a zázraky, které budou následovat (Marek 16:18). Ježíš je dnes stále stejný, jako byl v biblických dobách (Židům 13:8). Pokud by byl Ježíš ještě dnes na Zemi ve svém fyzickém těle, uzdravoval by nemocné, očišťoval malomocné a křísil mrtvé. Ježíš se nezměnil. To lidé, kteří Jej reprezentují, se změnili. Tato brožurka by vás měla zbavit veškerých pochybností o tom, že Bůh chce, abyste byli zdraví. Vaše nemoc Mu slávu nepřináší. Ježíš na sebe vzal vaše nemoci stejně tak, jako na sebe vzal vaše hříchy (1. Petrův 2:24; Žalm 103:2,2). Nechce, abyste byli nemocní o nic víc, než by chtěl, abyste hřešili. Když prožijete Boží uzdravující dotek, posílí to vaši víru a víru lidí okolo vás jako máloco. Tím nejdůležitějším ale je, že Ježíš chce, abyste byli zdraví, protože vás miluje. Právě soucit Jej pohnul k tomu, aby uzdravoval nemocné (Matouš 14:14). Ví, jakou bolest s sebou nemoc přináší vám i těm, které milujete. Když vy, kteří jste zlí, byste nikdy nenutili své milované trpět nemocí, o co víc chce, abyste byli uzdraveni, Bůh, který je láska (1. Janův 4:8)? Tato brožurka obsahuje „semínka“ z Božího slova. Když budou zasazena ve vašem srdci, vyrostou v zázrak tělesného uzdravení, který si pro vás Bůh přeje. BŮH CHCE, ABYSTE BYLI ZDRAVÍ!
Uzdravení spočívá v Kristově smírné oběti.
Izaiáš 53:4-5 říká: „Bolesti, jež nesl, však byly naše, naše utrpení vzal na sebe! My jsme se ale domnívali, že je od Boha trestán, bit a pokořen. On však byl proboden naším proviněním, našimi vinami trýzněn byl; pro naše blaho snášel potrestání - byli jsme uzdraveni Jeho ranami!“ Tyto verše by nás měly zbavit veškerých pochyb o tom, zda Ježíš nesl jako součást vykoupení i naše nemoci a neduhy. Tradiční církve ale tato písma „vysvětlily“ a řekly, že odkazují na duchovní a citové uzdravení. A tak, zatímco je pravda, že Izaiášovo proroctví zahrnuje duchovní a emocionální uzdravení, zcela jistě se týká také tělesného uzdravení. Slova, která byla ve 4. verši přeložena jako „bolesti“ a „utrpení“, jsou hebrejská CHOLIY a MAKOBAH. Strongův slovník překládá CHOLIY jako „nemoc (chronická), úzkost, neštěstí“ a MAKOBAH jako „muka, bolest, utrpení“. To znamená, že Ježíš nesl naše fyzické nemoci a choroby, stejně jako nesl naše hříchy. Pokud máte v této otázce stále pochybnosti, měl by je vyřešit způsob, jakým byl Izaiáš 53:4 citován a použit v Novém zákoně. V Matoušově evangeliu 8:17 o tom, jak Ježíš uzdravoval, Matouš z Ducha svatého říká: „Tak se naplnilo slovo proroka Izaiáše: „Naše neduhy sňal a naše nemoci nesl.““ Toto je výklad Izaiáše 53:4. „Bolesti“ a „utrpení“ byly nahrazeny slovy „neduhy“ a „nemoci“, což vylučuje jakékoliv pochybnosti o tom, že Izaiáš hovořil o Ježíši nesoucím naše tělesné nemoci a neduhy. Podívejme se ještě na několik míst v Bibli, která shrnují odpuštění našich hříchů a naše tělesné uzdravení v jediné Kristovo vykoupení: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu a nikdy nezapomeň na Jeho dobrodiní! On ti všechny tvé viny odpouští, On tě uzdravuje ze všech nemocí…“ (Žalm 103:2-3) „Hospodinův Duch je nade mnou, neboť mne pomazal, abych přinesl evangelium chudým. Poslal mě uzdravit srdce ztrápených, vyhlásit propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit soužené na svobodu…“ (Lukáš 4:18) „On sám na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily!“ (1. Petrova 2:24) Tyto verše nerozlišují mezi odpuštěním hříchů a uzdravením našeho těla, tak jak to dělá moderní „křesťanství“. Obojí bylo výsledkem jediného vykoupení v Kristu. Řecké slovo SOZO, které bylo v Novém zákoně 41krát přeloženo jako „spasit“ a 53krát jako „spasen“, bylo také v souvislosti s fyzickým uzdravením 3krát přeloženo jako „uzdraven“ a 10krát jako „uzdravit“. Toto řecké slovo SOZO bylo použito i v Jakubovi 5:15: „Modlitba víry uzdraví nemocného…“ V tomto případě je zcela jasné, že Boží spása nemocného odkazuje na jeho tělesné uzdravení. Uzdravení je součástí našeho vykoupení stejně tak, jako je jeho součástí odpuštění našich hříchů. Jestliže tedy Ježíš nesl naše nemoci a neduhy, stejně jako nesl naše hříchy, pak by na nás další nemoci nevkládal o nic víc, než by nás vedl k páchání hříchů. Vykoupil nás z hříchu a nemoci. Pevně věřím, že vyjmutí tělesného uzdravení z Kristova vykoupení je pro nás pohodlnou teologií určenou k tomu, aby vyřešila naši neschopnost přijmout uzdravení. Říkat: „Není Boží vůlí, aby byli uzdravení všichni“, je zbabělým útěkem.
Proč nevěří v Boží zázračné uzdravení všichni? Neznám nikoho, kdo by chtěl být nemocný. Všichni chtějí být zdraví. Je to zřejmé z toho, jak vysoké částky jsou vynakládány v nemocnicích, u lékařů a v lékárnách. Lidé udělají cokoliv, aby si zdraví udrželi nebo ho znovu nabyli. Jedná se o touhu, která je na celém světě stejná a o které můžeme říct, že je jednou z největších tužeb každého člověka, který kdy žil. To proto, že lidstvo bylo Bohem stvořeno, aby žilo navěky. V každém z nás je Bohem daný odpor k nemoci, chorobám a umírání. Bůh nás nestvořil k ničemu menšímu, než je ničím neporušené zdraví. Nemoc nás postihla jako následek toho, že jsme odmítli Boha a Jeho cesty. Přísloví 14:12 a 16:25 říká: „Cesta se člověku může zdát správná, nakonec však bývá cestou ke smrti.“ Smrt, včetně nemoci, byla naší volbou - nikoliv Boží.Pokud bylo Božím původním záměrem pro člověka ničím nezkažené zdraví a pokud je jeho nedostatek celosvětovým problémem, není nasnadě, aby Pán tuto naši potřebu zaopatřil? Proč se tolik křesťanů staví proti nadpřirozenému uzdravení? A proč jej ti, kteří v uzdravení věří, nedokáží přijmout? Jeden z hlavních důvodů, proč křesťané nevěří, že pokaždé je Boží vůlí uzdravit, je ten, že je to pohodlné. Je zřejmé, že ne všichni jsou uzdravení; dokonce ani všichni ti, kteří po uzdravení touží. Pojďme tedy říct, že uzdravení není pokaždé Boží vůlí. To je pohodlné. V tom případě je to totiž Boží vina, a ne naše, pokud se něco nepodaří. To ale Boží slovo neučí. Naše moderní kultura se stala posedlou odmítáním odpovědnosti za vlastní jednání. Místo, abychom raději přiznali své chyby a překonali je, viníme ze svých nedostatků druhé. Vlastní nejistota nás nutí odmítat jakýkoliv podíl viny na svých problémech. Chceme věřit, že trpíme depresemi a různými druhy nemocí kvůli látkové a hormonální nevyrovnanosti a špatnému genetickému základu. To není pravda. Tělesná církev uvěřila té samé lži. „Nemůže to být naše nevíra, která je příčinou toho, že nepřijímáme, co Bůh dává. Musí to být Bůh, který nechce, abychom byli stále zdraví.“ Vytvořili jsme si propracované teologie, které připisují vinu Bohu. Obvykle se učí, že Bůh chce, abychom byli nemocní. To je totiž způsob, jak nám prý Bůh žehná a buduje náš charakter. TO VŮBEC NENÍ PRAVDA!
Ježíš je dokonalým přestavitelem Otce. Pisatel lisu Židům v 1. kapitole třetím verši řekl: „On je jasem Jeho slávy a vyjádřením Jeho podstaty…“ Mluví se tu o Ježíši. Tato část Písma říká, že Ježíš je „vyjádřením podstaty“ Boží. Slovo „vyjádření“ v tomto verši doslova znamená „přesná kopie nebo zastoupení“ (Strongův slovník). Ježíš byl tedy přesným obrazem nebo zástupcem svého Otce. A přitom ani jedinému člověku nezpůsobil nemoc ani nikomu neřekl, že jej neuzdraví.
Zvažte Ježíšovo prohlášení v Janovi 5:19: „Amen, amen, říkám vám: Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce. Cokoli dělá On, to podobně dělá i Syn.“ Ježíš zcela jasně řekl, že dělá jen to, co dělá i Jeho Otec. Jestliže Ježíš lidem nepůsobil nemoci, nedělá to ani Jeho Otec. Jestliže Ježíš nikdy nikoho neodmítl uzdravit, pak to nedělá ani Jeho Otec. (Na poslední straně najdete seznam případů z Nového zákona, kdy Ježíš uzdravil všechny, kteří za ním přišli.) Apoštol Pavel to podle vnuknutí Ducha Svatého vše shrnul, když ve Skutcích 10:38 řekl: „Ježíše z Nazaretu Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí. Kamkoli přišel, konal dobro a uzdravoval všechny soužené od ďábla, protože Bůh byl s Ním.“ Nemocní jsou soužení ďáblem, ne Bohem. Je dobře, když jsou lidé uzdraveni. Není dobré, když jsou lidé nemocní. Učení, které říká, že to Bůh se rozhodl nevyslyšet naše modlitby za uzdravení, je v prvé řadě snahou vyhnout se vině a odpovědnosti za naši neschopnost přijmout. Prvním krokem ke svobodě je akceptovat skutečnost, že problémem je naše přijímání, a ne Boží dávání. Dokud se utěšujeme myšlenkou, že: „Všechno je to na Bohu. Co bude, bude“ , zůstáváme oběťmi a nikdy se z nás nestanou vítězové.
Proč není uzdraven každý? Prorok Malachiáš v Malachiáši 4:2 (3:20 ekum.) řekl: „Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích.“ Tato slova nebyla jen pouhou metaforou odkazující na duchovní uzdravení a zdraví. Totéž řekl i prorok Izaiáš v Izaiáši 53:4: „Bolesti, jež nesl, však byly naše, naše utrpení vzal na sebe! My jsme se ale domnívali, že je od Boha trestán, bit a pokořen.“ Spojte tyto dvě místa se skutečností, že Ježíš uzdravil každého, kdo za Ním přišel, a uvidíte nepopiratelnou pravdu o tom, že i uzdravení je součástí Kristova vykoupení. Ježíš řekl, že On sám dělá totéž, co viděl dělat Otce (Jan 8:28). Pokud by byl původcem nemocí Bůh, jak tomu dnes někteří učí, potom Kristus nedokázal následovat Otcova příkladu. Nemoc nikdy nikomu nezpůsobil a uzdravil každého, kdo k Němu přišel s vírou. Petr to ve Skutcích 10:38 napsal takto: „Ježíše z Nazaretu Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí. Kamkoli přišel, konal dobro a uzdravoval VŠECHNY soužené od ďábla, protože Bůh byl s ním.“ V tomto verši si všimněte slova VŠECHNY (důraz přidán autorem). Všimněte si také, že ti, kteří byli nemocní, byli soužení ďáblem a ne Bohem. Nemoc není od Boha; je od ďábla. Uzdravení nepochází od ďáble, ale z Boha. Říkám tedy, že když je uzdravení součástí Kristova vykoupení, nikdy nebývám nemocný? Ne, stejně jako ti, kterým byly odpuštěny hříchy, nemohou říct, že poté už nikdy nezhřešili. Svoboda od nemocí a neduhů pro nás byla zaopatřena stejně jako svoboda od hříchu. Křesťané ale stále ještě upadají do hříchu nebo onemocní. Ne ale proto, že by to byla Boží vůle. To nás přivádí k dalšímu problému, který se stal, věřím, jedním z hlavních důvodů odmítnutí pravdy o Boží vůli pokaždé uzdravit. Často se říká, nebo alespoň myslí, že kdokoliv je nemocný, onemocněl následkem spáchaného hříchu. To je velmi zjednodušený pohled na věc. Jde o jeden z důvodů, ale ne ten jediný. Člověku uzdravenému u rybníka Bethesda Ježíš řekl: „…Už nehřeš, ať se ti nepřihodí něco horšího“ (Jan 5:14). Hřích může být jedním z důvodů, proč jsou lidé nemocní. Není to proto, že Bůh posílá nemoc jako trest. Hřích ale umožňuje ďáblovi, aby v nás osvobodil svou smrt. Ne každá nemoc je ale přímým důsledkem určitého hříchu člověka, který jí trpí. V důsledku neschopnosti uvést tuto skutečnost jasně a na pravou míru přestalo mnoho lidí věřit, že je opravdu Boží vůlí pokaždé uzdravit. Myslí si, že by museli na nemocného pohlížet jako na osobu zlou nebo zkaženou. Vědí ale, že je mnoho opravdu bohabojných lidí, kteří jsou nemocní, nebo dokonce zemřeli. Ne každá nemoc je způsobena něčím, co děláme. Bez ohledu na důvod nemoci je tu ale vždycky něco, co můžeme udělat. Můžeme věřit Bohu a On uzdraví VŠECHNY naše nemoci (Exodus 15:26; Žalm 103:3).
Dobře, když je tedy Boží vůlí pokaždé uzdravit všechny naše nemoci, proč není každý uzdraven? To je jednoduchá otázka se složitou odpovědí. Existují tři hlavní důvody pro všechny naše problémy. Jedním z nich je náš osobní hřích. Bůh nás „nedostane“ za to, že jsme zhřešili. Sklízíme ale to, co jsme zaseli. Alkoholici trpí onemocněními jater. Drogová závislost poškozuje mozek. Lidé žijící sexuálně promiskuitním životem bývají nakažení pohlavně přenosnými chorobami. Toto všechno se neděje proto, že je Bůh trestá. Způsobují si to sami!! Druhým důvodem je náš nepřítel ďábel, který s námi bojuje skrze různé druhy problémů. Práci mu ulehčujeme, když se mu prostřednictvím hříchu podřizujeme. Nevědomost je také jednou ze satanových přístupových cest do našich životů. Jindy se setkáváme se satanovým nepřátelstvím ani kvůli hříchu nebo nevědomosti, ale jednoduše proto, že jsme ve válce a náš nepřítel přichází, aby kradl, zabíjel a ničil (Jan 10:10). Třetím důvodem našich problémů je přirozený důsledek života v padlém světě. Rána se zanítí ne kvůli vašemu hříchu nebo démonickému vlivu; je to důsledek úpadku a porušení, které vstoupily do světa následkem hříchu. Neříkám, že každá nemoc je způsobena naším hříchem nebo osobním selháním. Říkám ale, že je tu vždy něco, co můžeme udělat, abychom nemoc zastavili, a to věřit Bohu. Víra v Boží uzdravující vykoupení je to, co přemáhá nemoc. Nejedná se ale o pouhou víru, že Bůh může uzdravit. Musí být mnohem konkrétnější. Člověk může mít víru, a přitom ji zaměřit nesprávným směrem (přečtěte si příběh Niki na straně 17).
V Matouši 17 se učedníci Ježíše ptali, proč nebyli schopni uzdravit hocha trápeného zlým duchem, který mu způsoboval záchvaty. Jeho odpověď byla, můžeme říct, velmi poučná. Ježíš svým učedníkům v Matouši 17:17 řekl: „…Jak dlouho ještě budu s vámi, vy nevěřící a zvrácené pokolení? Jak dlouho vás budu snášet? Přiveďte mi ho sem. “Všimněte si, že Ježíš se je nepokoušel utěšit tím, že to nebyla jejich chyba. Řekl jim, že byli nevěřící a zvrácení. Myslíte si, že by svým dnešním následovníkům odpověděl mírněji a laskavěji? Ježíš trávil mnoho času výukou a přípravou svých učedníků, aby byli schopní dělat tytéž skutky jako On. Jejich neschopností naplnit potřeby lidí, kteří přišli, nebyl potěšen. Očekával, že budou dělat stejné věci jako On sám. I od nás chce dnes totéž (Jan 14:12). Tělesná církev dnes posílá nemocné k lékařům, chudé do banky a narušené k psychiatrům. Boží vůlí ale je, aby potřeby těchto lidí naplnila církev. To je také jeden z hlavních důvodů, proč pozorujeme úpadek vlivu církve na dnešní společnost. Mnozí spojují církev pouze s „oním světem“. V souvislosti s každodenním životem v ní význam nevidí. A je to naše vina, že nedokáže vyřešit potřeby lidí tak, jak to dělal Ježíš. Když Ježíš učedníky napomenul, vyhnal z chlapce démona a hoch byl zcela uzdraven. „Učedníci později přišli za Ježíšem a v soukromí se ho zeptali: „Proč jsme ho my nemohli vyhnat?“ (Matouš 17:19). Tutéž otázku pokládá mnoho lidí i dnes. Proč není uzdravený každý? Neptali se ti, kteří by nevěřili, že Bůh chce uzdravit. Pokud by učedníci pochybovali, zda Bůh chtěl, aby byl tento hoch uzdraven, na něco takového by se nezeptali. Byli zaskočeni. Věřili, že jej Bůh uzdravit chce, a viděli jiné, kteří skrze jejich modlitby uzdraveni byli. Tak proč nebyl uzdraven tento chlapec? Ježíšova odpověď je pro většinu naprosto šokující. Neřekl, že neměli víru, nebo že jejich víra nebyla dost silná. Jejich víru jako takovou ani nezmínil. Řekl, že to bylo kvůli jejich nevíře.„Kvůli své nevíře,“ odpověděl jim Ježíš. „Amen, říkám vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete téhle hoře: ‚Přejdi odsud tam,‘ a ona přejde a nic vám nebude nemožné.“ (Matouš 17:20). Někdo by si mohl myslet: „Tak moment, pokud máš nevíru, pak nejednáš ve víře. Jestliže je tvá víra opravdová, nebudeš mít žádné pochybnosti.“ To ale Boží slovo neříká. Ježíš v Matouši 21:21 řekl: „Amen, říkám vám, když budete mít víru a nebudete pochybovat, nejenže budete moci tohle udělat fíkovníku, ale i kdybyste řekli této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře!‘, stane se to.“ Všimněte si, že Ježíš řekl, abychom věřili bez pochybování. Pokud víra vylučuje pochyby, pak by byla tato slova zbytečná. Evangelista Marek zaznamenal tutéž událost podrobněji než Matouš. Verše v Markovi 9:21-24 říkají: „Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak dlouho se mu to děje?“ „Od dětství,“ odpověděl. „Často s ním házel i do ohně a do vody, aby ho zabil. Můžeš-li ale něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám!“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li tomu věřit. Pro věřícího je možné všechno.“ Chlapcův otec hned v slzách vykřikl: „Pane, já věřím! Pomoz mé nevíře!“ Všimněte si, že ve verši 24 otec dítěte říká, že věří, ale zároveň také bojuje s nevírou. Ježíš toto jeho prohlášení neopravil. Je to pravda - v tutéž chvíli můžete věřit i nevěřit zároveň. Představte si, že do vozu zapřáhnete koně. Za normálních okolností je kůň schopný vůz utáhnout. Pokud ale zapřáhnete jiného koně stejné síly na opačnou stranu, vůz se i přes všechno vynaložené úsilí nepohne. Stejně je tomu s vírou a nevírou. Každému člověku, který opravdově uvěřil v Pána Ježíše Krista, byla dána „míra víry“ (Římanům 12:3). Tato víra stačí ke všemu, co je třeba, abychom udělali. Problém není, že věřící nemají víru. Problémem je, že trpíme nevírou, která ruší sílu naší víry. Toto se Ježíš snažil říct učedníkům, protože pokračuje a v tomtéž verši říká: „Amen, říkám vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete téhle hoře: ‚Přejdi odsud tam,‘ a ona přejde a nic vám nebude nemožné“ (Matouš 17:20). Pokud Ježíš svým učedníkům vytýkal příliš malou víru, proč by jim potom říkal, že stačí i velmi malá víra na to, aby uvrhla horu do moře? To by nedávalo smysl. Pokud jim ale říkal, že problémem není jejich víra, ale nevíra, která ruší víru, pak příklad o tom, jak víra velikosti hořčičného zrnka dokáže hory přenášet, neruší-li se vzájemně s nevírou, dává dokonalý smysl. Mnoho křesťanů se snaží získat více víry, ale pro to, aby zmenšili svou nevíru, dělají jen málo nebo vůbec nic, a přitom je vyhladovět naše pochyby jednodušším a snazším řešením. Jak to ale udělat? Nevíra přichází stejnou cestou jako víra. Víra je ze slyšení (Římanům 10:17) a pochybnosti nebo nevíra přichází také skrze to, co slyšíme. Nevíra je ve skutečnosti víra; jedná se ale o víru v nesprávnou věc, nebo zaměřenou špatným směrem. Když zaměříme svou pozornost skrze Jeho zaslíbení na Boha, vzmáhá se v nás víra. Když se soustředíme na negativa tohoto života, vzmáhá se v nás nevíra. Pokud chceme omezit svou nevíru, musíme zmenšit vliv světa na způsob našeho myšlení. Myšlenky ale nemůžete jednoduše vymýtit. Jedna myšlenka musí nahradit druhou. Pravdy Božího slova musí nahradit negativní myšlení, které přijímáme ze světa. Dokud se tak nestane, můžeme sice používat víru, kterou máme, ale nevíra, která na nás přichází skrze systém tohoto světa, bude působit jako protiváha, jako síla působící v opačném směru, k vysvobození, které mohla přinést naše víra.
Příběh Niki Ochenské
V roce 2000 jsem 14. listopadu sloužil ve sboru Shepard´s House v Lewisvillu v Texasu, kde jako kazatelé sloužili mí dobří přátelé Richard a Dorothy VanWinklovi. Na shromáždění ten večer přišla žena jménem Chris Ochenski, jejíž dcera umírala. Jmenovala se Niki a trpěla fibromyalgií spolu s mnohočetnými alergickými problémy. Trpěla neustálými bolestmi a celkovou slabostí. Nedokázala sama zvednout paži, ani si sama dojít na toaletu. Byla zcela závislá na své matce a její nepřetržité péči. Niki i celá její rodina byli zapálení věřící. Neudělali nic zlého, za co by je měl Bůh potrestat touto hroznou nemocí. Ta byla následkem úrazu hlavy při autonehodě, ke které došlo o pět let dřív cestou domů ze shromáždění v církvi. Věřili, že Bůh Niki uzdraví, a sama Niki každému otevřeně říkala, že bude uzdravena. Ten večer jsem ale z kazatelny řekl, že nečekáme na Boha, až nás uzdraví. Jeho ranami jsme BYLI uzdraveni (1. Petrův 2:24). Čekání na to, až nás Bůh uzdraví, je víra upřená nesprávným směrem. Něco takového bylo přesným opakem toho, čemu věřila Niki i celá její rodina. Niki měla dokonce vidění, ve kterém se jí zjevil Pán a ukázal jí své rány a poranění a slíbil jí postupné (progresivní) uzdravení. Chris si vzala nahrávku mého kázání sebou domů a poprosila Niki, aby si ho poslechla. Požehnalo ji, ale byla zmatená z mého prohlášení, že k uzdravení nemusí docházet postupně. Ptala se na to Pána a On jí řekl, že její uzdravení přichází postupně, protože právě v tento způsob Božího uzdravení věřila, ale to není to nejlepší, co pro ni má. Pán se s námi setká takovým způsobem, který určí naše víra, ale to nejlepší, co pro nás má, je právě ono „tady a teď“. Víra musí věřit, že Bůh je (Židům 11:6). Ne, že byl, nebo že bude. Víra je „právě teď - v tomto okamžiku“! Odhodlaně a iniciativně se musíme chopit autority, kterou nám Bůh dal, a přivést uzdravení k jeho projevení se. Následujícího dne odpoledne jsem se šel za Niki modlit. Nevěděl jsem, jak špatný je její stav. Jediné, co jsem věděl, bylo, že 4 roky trpí bolestmi a opravdu se trápí. Nikina víra a víra jejích rodičů ale mezitím dostala nový směr a oni byli připravení uvěřit v její uzdravení, a to PRÁVĚ TEĎ! To, co se stalo pak, byla úžasná věc. Bůh Niki okamžitě uzdravil opravdu zázračným způsobem. Její lékař později přiznal, že další její návštěvu už neočekával - tak blízko smrti opravdu byla. Mladá žena, která kvůli bolesti a alergickým reakcím téměř na všechno přišla o léta svého dospívání a žila prakticky v izolaci, byla okamžitě uzdravena. Poprvé po mnoha měsících se za bouřlivých reakcí členů rodiny a přátel sama prošla. Vidět něco takového byla úžasná věc. Náš televizní štáb natočil více než 15 hodin materiálu rozhovorů s Ochenskými, který zpracoval v 50-minutový videozáznam dokumentující Nikino uzdravení. Když jsem se na něj díval, byl jsem dojat. Předtím jsem si neuvědomil, jak zázračné toto uzdravení opravdu bylo. Videozáznam na mě měl ve skutečnosti větší vliv než chvíle, kdy jsem tam opravdu byl. Je opravdu vzácný!
A co Pavlův osten v těle? Pokaždé, když řeknete, že je Boží vůli, aby byl každý uzdraven, někdo zmíní Pavlův osten v těle. Logika tohoto odkazu říká, že přestože byl Pavel jedním z Jeho největších poslů, Bůh ho neuzdravil. Říkají, že Bůh chtěl mít Pavla nemocného, aby zůstal pokorný. To ale není to, co říká Bible. Pavel hovořil o ostnu ve svém těle v 2. Korintským 12:7-10: „Aby mi ta úžasná zjevení příliš nestoupla do hlavy, byl mi dán do těla osten, satanův posel, který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel. Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo, ale řekl mi: „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.“ Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista - vždyť má síla je v mé slabosti!“ Všimněte si, že Pavel úvodem všech svých prohlášení o ostnu v těle zdůraznil, že mu byl dán kvůli všem „úžasným zjevením“. Proto by nikdo, kdo nemá toto množství úžasných zjevení, jako Pavel, neměl prohlašovat, že mu byl do těla dán tentýž osten. Je mnoho lidí, kteří Pána znají jen povrchně a kteří se za Pavlův osten v těle schovávají. To není správné vykládání Písma (2. Timoteovi 2:15). Pavel v 7. verši zcela jasně uvedl, že jeho osten v těle byl „satanův posel“, ne Boží. A přesto ti, kteří se rozhodli vykládat tento verš způsobem, který podporuje učení, že Bůh pokaždé neuzdravuje, neustále připisují jeho autorství Bohu. To je neupřímnost vůči Písmu. Pavlův osten v těle byl od ďábla, ne od Boha. Co byl Pavlův osten? Kvůli slovu slabost ve verších 9 a 10 se předpokládá, že šlo o nemoc. V kontextu je ale slovo „slabosti“ použito k popisu těžkostí, které nebyly nemocemi. V 2. Korintským 11:23-30 je Pavel sepsal: byl pětkrát bičován 39 ranami, bit metlami, kamenován a ponechán smrti, třikrát ztroskotal na moři. Hovořil o nebezpečích spojených s cestováním po moři i po souši, o útocích pohanů i vlastních krajanů proti své osobě. Trpěl vyčerpáním a bolestí, hladem, žízní, zimou a nahotou. Potom ve 30. verši řekl: „Když už se musím chlubit, pochlubím se svými slabostmi.“ To je důkazem, že slovo „slabosti“ neodkazuje pouze na nemoci. Pavel nazýval „slabostmi“ své těžkosti. Bible také používá totožné slovo „slabost“ ve chvíli, kdy nevíme jak přesně se modlit (Římanům 8:26). Ti, kteří se na Pavlův osten dívají jako na nemoc, neužívají slovo slabost (neduh) stejným způsobem, jakým jej v kontextu použil Pavel. Ve verši 10 Pavel řekl: „S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti…“ (2. Korintským 12:10). Pavel sepsal seznam pěti věcí, které s radostí snášel. Čtyři z pěti rozhodně hovoří o útrapách, které prožil. Pokud je slovo „slabosti“ použito stejným způsobem, jako to udělal Pavel v kontextu 2. Korintským 11:30, pak také popisuje těžkosti a útrapy. Pavlův osten byl ve skutečnosti pronásledováním, kterým trpěl, kamkoliv šel. Přicházelo prostřednictvím lidí. Jeho iniciátorem byl ale padlý anděl, který byl určen, aby na něj stále útočil. Pavel opakovaně Pána žádal, aby jej tohoto pronásledování zbavil. Z pronásledování jsme ale vykoupeni nebyli. Pavel později napsal: „Právě tak budou pronásledováni všichni, kdo chtějí žít zbožně v Kristu Ježíši “ (2. Timoteovi 3:12). Bůh dal Pavlovi milost k tomu, aby toto pronásledování vydržel, místo aby jej ho zbavil. Ostatní místa v Písmu to potvrzují. Termín „osten v těle“ se poprvé neobjevil až v Pavlových dopisech. Jsou tři místa Starého zákona, ve kterých je použito podobného výrazu: „Pokud obyvatele té země nevyženete, pak se vám ti, jež tam ponecháte, stanou trním v očích a ostny v bocích. Budou vás trýznit v zemi, v níž budete bydlet“ (Numeri 33:55) „…potom vězte, že Hospodin, váš Bůh, tehdy před vámi přestane ony národy vyhánět. Stanou se vám léčkou a pastí, bičem na vašich bocích a trním v očích, dokud nevymřete z této krásné země, kterou vám Hospodin, váš Bůh, dal“ (Jozue 23:13) „Proto jsem také řekl: ‚Nevyženu je před vámi, ale budou vám trním v bocích a jejich bohové se vám stanou pastí“ (Soudců 2:3)
Starozákonní terminologie, ze které Pavel čerpá, k trnům přirovnává lidi. Ve všech těchto verších Bůh varuje svůj lid před tím, aby ponechali kohokoliv z původních obyvatel naživu, protože se stanou ostny v bocích a trním v očích. Slovní spojení „osten v těle“ je, jak vidíme v předchozích případech, v Bibli použit jako odkaz na pronásledování lidmi spíše než na nemoc. Někteří lidé se snaží jako potvrzení o Pavlově nemoci použít jeho slova z Galatským 4. Říkají, že trpěl nemocí, která zasáhla i jeho zrak a o tom že tady mluví: „Jak víte, na začátku jsem vám kázal evangelium v tělesné slabosti. I když můj stav byl pro vás zkouškou, nepohrdli jste mnou a neodmítli mě. Přijali jste mě jako Božího anděla, jako Krista Ježíše! Kam se podělo to vaše nadšení? Mohu dosvědčit, že kdyby to šlo, vyloupli byste si oči a dali mi je!“ (Galatským 4:13-15) Říkají: „Vidíte, Pavel měl nemocné oči a dokonce sám říká, že nebyl zdravý, když jim přišel kázat evangeliu.“
Uznávám, že s Pavlem nebylo tělesně něco v pořádku, když Galatským přišel kázat poprvé. Zdá se, že právě tohle říká. Vyvodit z toho ale závěr, že se jednalo o problém s očima, protože „by si pro něj Galatští oči vyloupli“, mi připadá jako unáhlený závěr. Myslíte, že když dnes říkáme: „Dal by za něj ruku do ohně,“ naznačujeme, že je něco v nepořádku s rukou toho dotyčného? Jedná se o slovní obrat, který říká, že tento člověk by pro druhého udělal cokoliv. Totéž říká Pavel o Galatských. Byli by pro něj bývali obětovali vlastní tělo, kdyby to bylo nutné. Navíc, i kdyby nešlo jen o slovní obrat a Pavel měl opravdu nemocné oči, znamená to, že právě tohle byl jeho „osten v těle“? To je dost chabé vysvětlení. Mnohem logičtější by bylo říct, že to vše byl důsledek kamenování, o kterém se píše ve Skutcích 14:19-20. Pavel byl kamenován a nakonec ponechán na místě, aby tam zemřel: „Vtom ale dorazili Židé z Antiochie a Ikonia a strhli davy k tomu, aby Pavla ukamenovali. Když už ho měli za mrtvého, vyvlekli ho za město. Když ho však obstoupili učedníci, vstal a vrátil se do města. Druhého dne pak s Barnabášem odešel do Derbe.“ Osobně věřím, že opravdu zemřel a Bůh jej vzkřísil. Pokud mrtvý nebyl, byl smrti tak blízko, že jej ti, kteří ho kamenovali, za mrtvého pokládali, a tak odešli. Když ho ale obstoupili učedníci a modlili se, vstal. Hned následujícího dne Pavel odešel do města Derbe a tam kázal evangelium. Víte kde leží Derbe? Je to jedno z měst v Galacii. Lidé, se kterými Pavel hovořil o své slabosti (churavosti) jako s prvními, byli právě Galatští. Proto by bylo zcela pochopitelné, kdyby po té, co byl předešlý den ukamenován, trpěl určitými fyzickými problémy včetně problému se zrakem. Galatským 4. kapitola rozhodně nedokazuje, že Pavlovým ostnem v těle byla nemoc očí. Skutečnost, že Pavel mluví o slabosti „na začátku“, navíc znamená, že pominula. A tak Pavlovým ostnem v těle nebyla nemoc a Bůh ho neodmítl uzdravit, aby zůstal pokorným. Ti, kteří takto vyučují, se chytají stébel, aby mohli učit to, co vyhovuje teologii, které chtějí věřit. Pravdou je, že BŮH CHCE, ABYSTE BYLI ZDRAVÍ. Nemoc je prokletím.
Dalším potvrzením toho, že BŮH CHCE, ABYSTE BYLI ZDRAVÍ, je skutečnost, že Bible nemoc neustále nazývá prokletím, a ne požehnáním!! Deuteronomium (5. Mojžíšova) 28 je základní kapitolou hovořící o požehnáních a prokletích zákona. Je to, jako byste měli tabuli a uprostřed do kříže namalovali svislou a vodorovnou čáru. Na levou stranu byste napsali „požehnání“ a vypsali vše z veršů 1-14. Na pravou stranu byste potom napsali „prokletí“ a vypsali vše z veršů 15-68.
Na straně prokletí je seznam velkého počtu nemocí. Deuteronomium 28:61 dokonce zaznamenává „…všechny nemoci a všechny rány, jež nejsou zapsány v knize tohoto Zákona…“ jako prokletí, která přijdou na Izraelce kvůli jejich neposlušnosti. Všimněte si, že tento verš jasně říká, že nemoc je prokletím. Není požehnáním, jak tomu učí moderní „křesťanství“. Nemoc je prokletím Zákona a … „Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás (jak je psáno: „Proklet buď každý, kdo visí na dřevě“)“ (Galatským 3:13). Proto Bůh nikdy nepoužije nemoci a choroby k tomu, aby nám požehnal. Ve Starém zákoně byly nazvány prokletím, Kristus nás z něj ale vykoupil. Bůh není ten, kdo na lidi povolává nemoci.
V dnešní době je zcela běžné, že lidé o svých nemocech a osobních tragédiích svědčí jako o požehnání, které Bůh použil k tomu, aby je obrátil k sobě samému. Zásluhy za tyto věci připisují jako jejich původci Bohu a vyučují, že ti, kteří se svým problémům nepoddávají, se Mu vzpouzejí. Žádný křesťan se ale proti Bohu vzpouzet a bouřit nechce, a tak se mnozí stávají vůči nemoci, a tedy i vůči ďáblu, který je jejím původcem, poddajnými a pasivními (Skutky 10:38). Toto je jeden z nejúčinnějších Satanových klamů. Pokud se mu podaří křesťany přesvědčit, že jeho skutky jsou ve skutečnosti Boží skutky, pak se proti němu nevzepřou. Převléká se za anděla světla a je přijat s otevřenou náručí, místo aby se mu lidé postavili (2. Korintským 11:14).
Jakub 4:7 říká: „Poddejte se tedy Bohu. Postavte se ďáblu a uteče od vás…“. Slovo „postavit se (někomu)“ znamená aktivně bojovat (proti). Proti ďáblovi nemůžete aktivně bojovat, když si myslíte, že je Božím poslem. Bůh ale nepoužívá ďábla ani nemoc, kterou s sebou přináší, k tomu, aby nám doručili Jeho vzkaz. Satan přichází jedině, aby kradl, zabíjel a ničil, ale Ježíš přišel, aby nám dal hojný život (Jan 10:10). Satan přišel, aby nám ublížil nemocí. Ježíš přišel, aby nás uzdravil. Nemoc je kletbou a Ježíš zemřel proto, aby nás z prokletí vysvobodil. Bůh je dobrý Bůh a ďábel je zlý ďábel. Nemoc je zlá a uzdravení je dobré. Nikdy si to nepopleťte. Hovořte ke svým problémům! Zjistil jsem, že jednou z nejdůležitějších věcí při službě a modlitbě za uzdravení je k danému problému mluvit. Ježíš v Markovi 11:23 řekl: „Amen, říkám vám, že kdokoli by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře,‘ a nepochyboval by v srdci, ale věřil by, že se děje to, co říká, bude mít, cokoli řekl.“ Všimněte si, že Ježíš řekl, abychom mluvili k hoře. Neřekl, abychom o ní mluvili s Bohem. Řekl nám, abychom se se svými slovy obraceli přímo k hoře. „Hora“ je naším problémem. Máme mluvit k našim problémům a přikázat jim, aby odpovídaly na Boží moc. Většina lidí místo toho mluví o svých problémech s Bohem. Modlí se a prosí, aby s onou horou problémů v jejich životě Bůh něco udělal. Toto nám ale Pán neřekl, abychom dělali.
Modlil jsem se za uzdravení s jednou paní v Charlotte v Severní Karolíně. Trpěla velkými bolestmi. Před čtyřmi lety se lékaři vzdali jakýchkoliv dalších snah a jako beznadějný případ ji smiřovali se smrtí. Stále se držela, ale bolesti se mezi tím staly téměř nesnesitelné. Jediné, co ji drželo při životě byla víra v Boha a magnetoterapie. Neustálými bolestmi trpěla více než sedm let. Modlil jsem se s ní a bolest okamžitě odešla. Byla štastná, ale také trochu rozpačitá, protože jí v oblasti bederní páteře přetrvával pocit pálení. Odpověděl jsem, že to je proto, že k pálení jsem nemluvil; mluvil jsem jen k bolesti. Potom jsem promluvil k pocitu pálení a přikázal mu, aby odešel, a tento pocit okamžitě zmizel. Ona i já jsme chválili Pána. Hovořili jsme spolu ještě asi dvacet minut o tom, co dělat, pokud se budou staré symptomy pokoušet vrátit. Než se rozloučila, řekla mi, že se jí vrací pocit pálení. Odpověděl jsem, že se připojím k její modlitbě, ale chtěl jsem, aby se tentokrát modlila sama. Na to, že ještě před půl hodinou si myslela, že její nemoc působí Bůh, který tak v jejím životě chce dokázat něco dobrého, se modlila dost dobře. Děkovala Pánu za to, že chce, aby byla zdravá, a vzdávala chválu Ježíši za to, že Jeho ranami už byla uzdravena. Řekla, že pokládá uzdravení za své. Když skončila, zeptal jsem se, jak se cítí. Odpověděla, že pocit pálení přetrvává. Zeptal jsem se proto, jestli ví proč. Odpověděla, že ne. Vysvětlil jsem, že to je proto, že k tomuto pocitu nemluvila. Mluvila s Bohem o svém uzdravení a řekla mnoho dobrých věcí, ale k pocitu pálení nemluvila. Zeptala se: „To myslíte, jako že mám říct: „Pálení,“ a pak mluvit přímo k němu?“ Odpověděl jsme, že to je přesně to, co by měla udělat. A tak se modlila znovu. Tentokrát řekla: „Pálení, ve jménu Ježíše Krista…“ Dál už se nedostala. Pocit pálení okamžitě přestal. O rok později jsem se s ní a jejím manželem setkal znovu. Večeřeli jsme spolu. Daří se jí dobře. Tyto zdravotní problémy se u ní už neobjevily. Boží slovo funguje!!
Pokud vás trápí tělesná bolest, mluvte k ní. Nemluvte o ní s Bohem, ale hovořte přímo k problému. Řekněte: „Noho (nebo jakákoliv jiná části), přikazuji ti, abys přijala Boží uzdravující moc. Bolesti, ve jménu Ježíše, hned ode mě odejdi.“ Pokud budete věřit, poslechne.
JEŽÍŠ UZDRAVIL VŠECHNY NEMOCNÉ!!
V evangeliích jsou na 17 místech zaznamenány případy, kdy Ježíš uzdravil všechny nemocné, kteří byli přítomní (Matouš 4:23-24; 8:16-17; 9:35; 12:15; 14:14; 14:34-36; 15:30-31; 19:2; 21:14; Marek 1:32-34; 1:39; 6:56; Lukáš 4:40; 6:17-19; 7:21; 9:11; 17:12-17). Dále 47krát jsou zaznamenány případy, kdy uzdravil jednoho či dva lidi najednou (Matouš 8:1-4; 8:5-13; 8:14-15; 8:28-34; 9:1-8;9:20-33; 12:10-13; 12:22-23; 15:21-28; 17:14-18; 20:30-34; Marek 1:21-31; 1:40-45; 2:1-12; 3:1-5; 5:1-20; 5:25-43; 7:24-37; 8:22-26; 9:14-29; 10:46-52; Lukáš 4:33-39; 5:12-15; 5:17-26; 6:6-10; 7:1-17; 8:27-39; 8:43-56; 9:37-42; 11:14; 13:11-17; 14:1-5; 18:35-43; 22:51; Jan 4:46-54; 5:2-15; 9:6-7; 11:43-44).
Nikde nenajdeme, že by Ježíš někoho uzdravit odmítl. Ve světle Ježíšova prohlášení, že nemůže dělat nic sám ze sebe, ale koná jen to, co viděl dělat svého Otce (Jan 5:19 a 8:28-29), jsou Jeho skutky dostatečným důkazem toho, že Boží vůlí je pokaždé uzdravit.