Ten, který tě nikdy neopustí

Ještě plná dojmů a nádherných zážitků z dovolené jsem v pondělí ráno spěchala k lékaři na objednanou preventivní prohlídku. Následovalo několik vyšetření. To, co mi lékař potom sdělil, mě zasáhlo jako blesk z nebe: "Mladá paní, musíte okamžitě na operaci na onkologii." Byl to pro mne šok, protože dceři bylo teprve 6 let a chystala se do 1. třídy. S úzkostí jsem se zeptala: "Pane doktore, jak dlouho budu v nemocnici?" Jeho odpověď byla zdrcující: "Možná 14 dní, možná měsíc, nebo také 2 roky." 
Kdo mi pomůže? S dcerou jsme žily samy a neměly jsme nikoho, kdo by nám pomohl. V té chvíli jsem nemyslela na sebe, ale na dceru. Co s ní bude, když se nevrátím? Kdo se o ni postará? Strach a deprese mne sužovaly tak, že jsem za měsíc téměř zešedivěla. Pan doktor odklad operace nepřipustil, a tak jsem intenzivně sháněla někoho, kdo by mi s dcerou pomohl. Nakonec jsem skončila ve školní družině. Paní družinářka mne seznámila s paní učitelkou, ke které dcera měla chodit. Při setkání jsem pocítila zvláštní zklidnění. Pozvala mne do svého kabinetu a já se jí svěřila se svým trápením. Její reakce mne překvapila: "Co kdyby vaše dcerka bydlela u nás po dobu vašeho pobytu v nemocnici?" V té chvíli jsem pocítila mrazení po celém těle.
Noví přátelé. Strach a deprese najednou ustoupily a já cítila, že je to nejlepší řešení v dané situaci. K nástupu do nemocnice chybělo 10 dní a za tu dobu jsme se s paní učitelkou a její rodinou sblížily. Při 1 návštěvě jsem se jí zeptala, zda je věřící. Ani nevím, proč jsem se jí na to ptala, protože mě duchovní věci tehdy vůbec nezajímaly, měla jsem dost svých starostí. Ona mi odpověděla: "Teď už jsem." Její odpověď mne překvapila a vyprovokovala k dapším otázkám: "A co tvůj manžel, je také věřící?" "Ano, už rok a půl." Tak to mě překvapilo ještě víc. Myslela jsem si, že se člověk do věřící rodiny narodí a proto je věřící. Ale uvěřit Bohu v dospělosti, to mi nešlo na rozum. A tak jsme při dalších rozhovorech toto téma začaly důkladně probírat. Do nemocnice jsem nastupovala už s Biblí a další zajímavou literaturou. Musím říct, že když jde člověku o život, tak přemýšlí úplně jinak. Nevyhledává žádné protidůkazy, aby svého oponenta přesvědčil o svých názorech, ale zodpovědně přistupuje ke každé nové informaci. Z křesťanské literatury jsem se dověděla, že modlitba je rozhovor s Bohem. Hned jsem se této příležitosti chopila a s úzkostí v srdci volala: "Pane Ježíši, prosím tě, pomoz mi. Uzdrav moje nemocné tělo i duši."
Nikdy bych neměnila. Operace dopadla velice dobře a po 14 dnech jsem šla domů. Novým přátelům jsem byla nesmírně vděčná. Málokdo by nabídl takovou službu! Naše přátelství se tím ještě více prohloubilo. začátkem listopadu mne moji přátelé pozvali na zajímavou přednášku. Přednášejícím byl americký kazatel Billy Graham. Mluvil o Bohu, Boží lásce k lidem a jak se člověk může stát křesťanem. Po této přednášce zmizely všechny moje pochybnosti. Od té chvíle pravidelně navštěvuji křesťanské shromáždění. Je tomu více než 20 let. Život s Bohem je pro mne úžasný. Je to život plný lásky, pochopení, odpuštění a naděje. Nikdy bych neměnila. Mým přáním je, aby všichni, kteří jsou nemocní, opuštění, cítí prázdnotu v srdci a hledají smysl života, se sklonili před Bohem - a tak jako já tenkrát v nemocnici - odevzdali se v modlitbě do Boží péče. Bůh nikoho neopustí.
"Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě. Neboj se a neděs." (Bible, 5. kniha Mojžíšova 31.8)