Životní příběh

Mike Griffin
Byl jsem prázdný…, nespokojený…, nenaplněný…
Když jsem chodil do školy, zdálo se, že mám všechno, co bych si mohl přát, a opravdu jsem měl docela dost důvodů ke spokojenosti. Hodně brzy jsem se stal sportovní hvě...zdou, hrál jsem baseball za juniorský národní tým Kanady. Měl jsem dobré známky, dobré kamarády, děvčata. Vlastně mi ani nepřipadalo, že bych od života mohl čekat o moc víc.
Ale byla tu i ta druhá stránka: S mojí rodinou to nebyla žádná sláva. Rodiče se rozvedli, když mi bylo jedenáct, a bylo to moc ošklivé. Měl jsem na ně vztek a zatrpkl jsem vůči nim. Celá léta jsem pak bydlel u babičky a dědečka a s rodiči jsem nechtěl mít nic společného. Díky sportu a popularitě s ním spojené jsem měl pocit, že jsem někdo; to mi nějakou dobu pomáhalo se přes to všechno přenést. Jenže bolest nezmizela, hořkost a neochota odpustit tu byly dál. Po zápase, po škole jsem si vždycky připadal prázdný, jako by mi něco chybělo – něco, na čem doopravdy záleží.
Maminka jednoho mého kamaráda vedla skupinu mládeže a jednou (to mi bylo patnáct) mě pozvali na koncert. Říkali, že to bude rocková hudba, ale že to jsou písně o Ježíši. O Bohu už jsem slyšel, ale nikdy to nebylo nic osobnějšího. Tehdy večer jsem se díky hudbě a krátkému povídání kazatele dozvěděl o Ježíšově odpuštění, lásce a síle k životu. Byla to zpráva o tom, že mě Bůh stvořil a zná mě – takového, jaký doopravdy jsem. To mě dostalo. S tím, co jsem slyšel, jsem pak zápasil několik týdnů. Jednou večer, když jsem byl ve svém pokoji, mě konečně Bůh zlomil a já ho požádal (pokud skutečně je a pokud je to všechno pravda): tak mi to ukaž! Poprosil jsem ho, aby vstoupil do mého života a odpustil mi. Aby mě naplnil životem a změnil mě, protože já na to nestačím a nechci na to zůstat sám.
V průběhu následujícího týdne Ježíš pronikl do mého života jako bouře. Naplnil mě pokojem, odpuštěním a svou přítomností. Proměnil mé srdce a ukázal mi, že to, co jsem od něj dostal, mám předat své rodině a dalším lidem. Dal mému životu směr a ukázal mi, co jsem vždycky toužil vědět: jaký smysl má žít a dělat to, co dělám. Spousta okolností v mém životě zůstala a zůstává prakticky beze změn, ale mám teď Boha, který mě vede a proměňuje mě tak, aby mi záleželo na tom, co je nejdůležitější pro něj. Mění můj přístup ke všemu, co dělám. Dál dělám chyby, ale vždycky je tady Bůh; a Bůh může vzít cokoli a udělat z toho něco dobrého, něco, co za to stojí. Tak se projevuje v realitě mého každodenního života.