NADĚJE i pro alkoholika

Povoláním jsem učitelka. Dlouhé roky jsem byla ateistka a to velmi tvrdá. Bůh podle mě patřil pouze do pohádek. Když mně někdo vyprávěl o Bohu, přišlo mi to vždy k smíchu. Celý život jsem žila bez Boha a podle toho také můj život vypadal. I když jsem měla možnost žít pěkný rodinnný život, v mém nitru byl stále velký nepokoj. Vlivem různých životních situací jsem se dala na alkohol a 20 roků jsem na něm byla závislá.
Peklo na zemi: Závislost je strašná věc. Nikdo, kdo to neprožil, to nepochopí. Nikdo neví, jaké je to otroctví a bída. Přes 20 let jsem byla v bahně. Ze začátku není závislost až tak hrozná. Ale když vypukne naplno, jste v ní a ani nevíte, jak jste se do ní dostali. A už vás nepustí. Mockrát jsem absolvovala ambulantní léčbu, akupunkturu, pětkrát jsem absolvovala protialkoholické léčení v tehdejší prominentní léčebně pro ženy v Lojovicích u Prahy. Nikdy mi to nepomohlo. Vždy jsem se tam cítila velmi dobře, ale když jsem vyšla ven, pila jsem znovu. Jednoduše jsem nevěděla jak žít. Ale pila jsem stále.
Manžel se se mnou rozvedl. Vzali mi děti. Byla to pro mne strašná tragédie, myslela jsem, že je to konec mého života. Tehdy jsem začala pít nejvíce. Dostala jsem se do vězení za příživnictví. Ale ani v těch nejhorších situacích jsem nehledala Boha. Byla jsem tak přesvědčená o Jeho neexistenci, že jsem si nikdy nevzpomněla na Jeho jméno. Pak jsem pila už i okenu, líh, toulala jsem se, neměla jsem střechu nad hlavou. Rodiče mě sice vždy přijali, ale nemohla jsem u nich zůstat. Neměla jsem tam možnost pít. A tak jsem stále utíkala, často o mně nevěděli i tři měsíce, ani nevěděli, jestli ještě žiji. Chodila jsem hladová, otrhaná, špinavá.
Do této strašné situace, kdy jsem neviděla žádné východisko a pomýšlela už i na smrt, jsem poznala mého nynějšího manžela. I když sám nepil, začal se o mě zajímat. Tahal mě z bahna. Hledal mě po hospodách po celém okrese. Přišel z práce a hledal mě, dokud mě nenašel. Dovedl mě domů, dal mi najíst, umyl mě a oblékl. Jakmile mi bylo lépe, utekla jsem zase pít, protože mě nic jiné nezajímalo. Nezajímala mě bolest mých dětí, že mě nevidí, že o mně nic neví. Já jsem chtěla jen pít a pít. Jen ve chvilkách střízlivosti přicházely výčitky. Byly tak silné, že jsem chtěla se vším skončit. Dávno jsem už nepracovala ve školství. Vystřídala jsem asi 15 manuálních zaměstnání, všude jsem pracovala jen krátce, protože jsem měla problémy s alkoholem. Ani jsem nedovedla pracovat.
Pomoc je blízko. Moje dcera zatím vyrostla. Začala chodit na vysokou školu. V té době uvěřila v Boha. Začala mě navštěvovat. Jednou mi řekla: „Mami, je tu někdo, kdo ti může pomoci.“ Nevěřila jsem jí. Všechno jsem odmítala, dokonce jsem se tomu smála. Dcera však věděla, komu uvěřila. Nedala sa odradit. Začala mně nosit literaturu, ale já jsem ji ani neotevřela.
Jednou večer jsem měla velmi zvláštní zážitek. Viděla jsem v pokoji tři světla. Až později, když jsem uvěřila, jsem se dočetla, že i Tomáš Akvinský měl podobnou zkušenost. Bylo to pro mne první upozornění. Ani tehdy to mnou nepohlo, jen jsem o tom řekla manželovi. A pila jsem dál. Život jsem nezměnila, ani jsem se nesnažila. Boha jsem nehledala.
Asi za rok mně dcera přinesla knihu jednoho uzdraveného amerického alkoholika: „Bůh je naděje pro alkoholika“. Začala jsem ji číst. Smála jsem se, co vše je Bůh i člověk schopen udělat pro svou popularitu, ale knihu jsem přečetla. Dcerka mi přinesla i obrázek, na kterém byl Pán Ježíš na kříži. Tehdy mi řekla: „Mami, kvůli mně si ho nech, prosím tě o to.“ Poslechla jsem ji. Dodnes mám obrázek tak, jak mi ho dala, připíchnutý špendlíkem na stěně. Jednou, když jsem si četla, jsem měla vidění: Pán Ježíš se z kříže ke mně sklonil. Bylo to zvláštní, nedovedla jsem si to vysvětlit. Ale ani to mě nezměnilo. Byla jsem stále stejná. Pila jsem, toulala se, chodila jsem hladová, špinavá, bez práce a manžel mě stále hledal po hospodách.
Vysvobození. Asi po roce manžel odešel na noční směnu. Zůstala jsem v bytě sama. Najednou celým bytem zadunělo jediné slovo – mé jméno: „Dano!“ V tom oslovení bylo všechno: láska, zoufalství, ale také hněv i bázeň. Tu noc jsem chtěla jít pít. Nepodařilo se mi to. Nešťastná a střízlivá jsem se vrátila domů. Týden nato jsem umývala nádobí. Spadl mi hrnec rovnou na nohu. Zahřešila jsem Božím jménem. Najednou, z nepochopitelných důvodů jakoby se mi rosvítilo v hlavě. Uvědomila jsem si, že Bůh je se mnou, že mě miluje a chce mi pomoci. Okamžitě jsem padla na kolena a rozplakala jsem se. Prosila jsem Pána Boha za odpuštění. Trvalo to velmi dlouho, dokud všechna špína těch dlouhých roků, to ubližování jiným i sobě, vyšla ze mne ven. Když jsem potom vstala, bylo mi tak nádherně, jako nikdy před tím.
Tehdy jsem nevěděla, že to bylo pokání. Byla jsem jako kojenec, který nic neví o Bohu, nikdy jsem neměla otevřenou Bibli. Neposlouchala jsem, když mi dcera říkala, že Ježíš Kristus zemřel za moje hříchy. Mě to nezajímalo. A potom nastal hlad po Bohu. Úžasný nekonečný hlad. Začala jsem doslova hltat Bibli, křesťanskou literaturu. Chtěla jsem vědět vše o našem drahém Spasiteli, který změnil můj život. Od toho dne, kdy jsem učinila pokání, jsem ani jednou nedostala chuť na alkohol. To je úžasná věc. Už čtyři roky nepiji, ani kapku, a to ne proto, že bych si sama někdy řekla, že už pít nebudu.
Nový život. Asi za týden jsem obdržela dopis. Dodnes nevím, jak se to mohlo stát. Ze školského úřadu mi oznámili, že mohu znovu učit. Nastoupila jsem do školy. Ze začátku jsem se bála: „Co když začnu pít?“ Ale do hospody mě to vůbec nelákalo. Už jsem na ni ani nepomyslela. A tak jsem úspěšně vyučovala dva roky. Denně jsem dojížděla 120 km. Dnes mohu říci, že díky Pánu Ježíši jsem se mohla stát po mnoha letech opět dobrou učitelkou.
I když jsem přestala pít, byla jsem dále silnou kuřačkou. Denně to byly i dvě krabičky, někdy i tři. Nedokázala jsem přestat. Velmi jsem se trápila. Po čase jsem pochopila, že mně opět může pomoci jen Pán Ježíš. Řekla jsem mu v modlitbě svoje obavy: „Pane Ježíši, Ty všechno víš, vidíš do mého srdce, vidíš i to, že chci přestat kouřit, ale sama to nedokážu, protože jsem slabá. Smiluj se, prosím, Pane.“ Když jsem se druhý den ráno probudila, cigaretu jsem již nepotřebovala. Od toho dne nekouřím. Děkuji Ti také za to, Bože, Ty činíš velké věci.
A to je svědectví o našem drahém Pánu Ježíši, který se i nad tím posledním, nejubožejším člověkem skloní a dá mu možnost znovu pracovat a žít, žít pro Něho.    Dana Zubčáková