Jonáš a velká ryba

Nedávno jsme si v naší třídě vyprávěli o jednom muži, kterého spolkla velká ryba. tento příběh je z Bible. To je kniha, která vypráví o Bohu, o lidech a světě kolem nás. Bůh má všechny lidi rád a na každém mu záleží. Také nás všude vidí a slyší, když k němu voláme. A o tom je vlastně náš příběh.
Jonáš a velká ryba. Byl jednou 1 člověk a ten se jmenoval Jonáš. Jednoho dne mu Bůh řekl: "Jonáši, běž do města Ninive a pověz, že bude zničeno." Proč se Jonáš tehdy rozhodl, že tam nepůjde, to nevím. Asi se mu nechtělo. Mně by se také nechtělo. Vždyť to bylo jako kdyby řekl: "Běž a skoč do vody plné krokodýlů!" Tak moc byli lidé v tom městě zkažení. Prostě, Jonáš tam nešel. Koupil si lístek na loď, která plula úplně jinam. Radoval se: "Dobře jsem si to vymyslel." Chtěl se Pánu Bohu schovat někde hodně daleko. Ale mýlil se. Bůh ho viděl už od začátku cesty. Poslal obrovskou bouři. Vítr trhal plachty a vlny byly vysoké jako mrakodrapy. Námořníci vyhodili i cenný náklad, aby loď nebyla moc těžká. Ale i takto odlehčení se potápěli. Řekli si: "To není jen tak, to musí být kvůli někomu z nás. Jistě to bude ten nový cestující. Hledejme ho!" Našli ho, jak spí v podpalubí, jako by byl ten nejkrásnější den. Hned jim byl ještě podezřelejší. Začali ho vyslýchat a Jonáš se ke všemu přiznal. Že se chtěl Pánu Bohu schovat a ujel na jejich lodi. Když ho námořníci slyšeli, začali křičet: "Cos to udělal? Vždyť se kvůli tobě všichni utopíme!" A Jon¨áš konečně pochopil, že se Pánu Bohu nelze schovat. Po chvíli rozmýšlení řekl: "Vezměte mě a hoďte do moře! Bůh se na mě hněvá, že jsem ho neposlechl." Hodní námořníci to nejprve nechtěli udělat, ale když už se skoro potápěli, vzali ho za ruce a za nohy a hodilï do rozbouřených vln. Jako když mávne kouzelným proutkem, bouře se hned utišila. Voda byla modrá, nebe taky modré, mírné vlny se tříštily o příď lodi. Ale za chvíli vyplula na hladinu - podle Božího rozkazu - obrovská ryba a Jonáše spolkla. Kdybych já byl v takovém plovoucím vězení, ztratil bych hlavu. Jonáš si však uvědomil, že křičet nemá cenu. Že ho může slyšet jenom Bůh a nikdo jiný. Tak se k němu pomodlil a Pán Bůh se slitoval. Poručil rybě, aby ho vyplivla na břeh.
Zachráněné město. Teď už šel Jonáš poslušně do Ninive a křičel po ulicích: "Ninive bude zničeno!" Tak prošel celé město. Pak vylezl na nedaleký pahorek a díval se na to, co bude. Asi si myslel, že by si to zasloužili, když jsou tak zlí. jen¨že se stalo něco úplně jiného. Všichni lidé včetně krále si uvědomili, jak byli zlí. Aby ukázali, že je jim to líto, oblékli na sebe staré pytle a sedli si do popela. Tehdy se to tak dělalo. A Bůh jim odpustil. A co Jonáš? Ten čekal a čekal. Bylo mu divné, že se stále nic neděje. Slunce pálilo a tu Jonáš viděl, jak mu u nohou roste malá rostlinka fíkovníku. Rostla jako z vody, za chvíli z ní byl strom a zastínil Jonášovi hlavu před pražícím sluncem. Byl to Boží úkaz a měl velký význam. Však za chvíli poznáte, jaký. Jonáš měl ze stromu velkou radost. Já bych byl taky rád, kdyby mě v nejhorším slunečním žáru chránil strom.Ale příští den zrána poslal Bůh červa a fíkovník uschl. Jonášovi to bylo líto. A Bůh se ho zeptal: Ještě se divíš, že bylo Ninive zachráněno? Stromu je ti líto, ale s lidmi v Ninive bys neměl soucit? Vždyť obyčejný fíkovník je něco jiného než obrovské město!" Jonáš pochopil a v té chvíli mu bylo jasné, jak veliká je Boží moc, láska i spravedlnost.