Restituce šlechtě??

Nekonečné restituční procesy v České republice
Když jsme v raně postsametovém čase začali v této zemi skloňovat ve všech pádech slovo restituce, netušili jsme, že místo původně zamýšlené rychlé „nápravy některých majetkových křivd, zaviněných komunistickým režimem“, odstartováváme proces, který bude po dlouhá léta zaměstnávat stovky právníků, úředníků, soudců, volených orgánů a veřejných činitelů, ale také památkářů, muzejníků, galeristů, novinářů a v neposlední řadě i kriminalistů a že náprava jedněch domnělých majetkových křivd způsobí řadu křivd nových, a to nejen majetkových.
Zaměřme svoji pozornost na takzvaný „restituční zákon o půdě“, přesněji řečeno zákon číslo 229/1991 Sb., jehož plný název zní „Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.“ Vešel v platnost 21. května 1991 a měl navracet půdu a další zemědělský majetek, to je především pole, lesy a budovy prokazatelně se zemědělskou výrobou v pětačtyřicátém roce související. Ty budovy by si leckterý pozorovatel představil jako mlýny, pily, stodoly či chlévy, o necelý rok později se k nim však nenápadně přidružily také hrady a zámky.
Dne 15. dubna 1992 schválila totiž Česká národní rada další zákon. Stalo se to v tichosti a bez většího mediálního rozruchu či publicity. Ten zákon vlastně ani nemá jméno. Má pouze číslo 243/1992 Sb. a podtitulek „Zákon, kterým se upravují některé otázky, související se zákonem číslo 229/1991 Sb.“ Některé otázky se skutečně upravily, a to ve prospěch mocenské skupiny lidí, kteří v tu chvíli mohli razantně vstoupit do hry.
Dnes, po devatenácti letech, slýcháme často z úst mnoha politiků naléhavou výzvu. Stále znovu a znovu nás i sebe ujišťují, že prý v této republice nesmí být při restitucích prolomena hranice 25. února 1948. Zní to trochu směšně. Ta hranice totiž prolomena byla, a to již v raných restitučních dobách! Prolomila ji ona dvěstětřiačtyřicítka. Tiše, nenápadně a dokonce s bohulibými úmysly.
Zákon 243/1992 Sb. nelze kritizovat jako špatný či nemorální. Jeho tvůrce chtěl docílit dokonalé spravedlnosti. Vycházel ze skutečnosti, že doba mezi 8. květnem 1945 a 25. únorem 1948 byla velmi krátká, což je pravda. Jestliže po květnu začaly vcházet v platnost prezidentské dekrety, nesprávně nazývané "Benešovými", mohlo na jejich základě skutečně někde dojít ke spáchání křivdy. Ten či onen majitel zemědělské půdy (většinou šlechtic a velkostatkář) mohl být neprávem prohlášen za Němce či Maďara s důsledkem ztráty občanství nově obnovené Československé republiky, což mohlo vyústit v nespravedlivé zabavení jeho majetku.
Dekret číslo 12/1945 Sb. šel totiž ruku v ruce s ústavním dekretem číslo 33/1945 Sb. Kdo přišel třiatřicítkou o občanství, tomu zpravidla dvanáctka zabavila půdu, případně i zámek coby sídlo velkostatku. Restituční zákon 243/1992 Sb. si tedy chtěl posvítit na ony případné křivdy, zaviněné liknavými úředníky či soudci, kteří v krátkém časovém úseku mezi koncem druhé světové války a únorem 1948 nestačili včas rozhodnout o odvolání, a vyvázat tak neprávem nařčeného jedince z postihu, který mu hrozil. „Vítězný únor“ totiž nad tím vším
už jen zlomil hůl a potvrdil výše uvedenou konfiskaci, ať už oprávněnou či neoprávněnou.
Nejdůležitějším paragrafem zákona 243/1992 Sb. je paragraf číslo dvě. Za účelem zmírnění následků majetkových křivd stanoví tento paragraf nový okruh oprávněných osob. Rozšiřuje ho v tom směru, že od nynějška už nebude osobou, oprávněnou k navrácení zemědělského majetku, pouze ten, komu byl majetek znárodněn komunisty po Únoru, ale i ten, kdo jej pozbyl podle dekretů prezidenta republiky číslo 12/1945 Sb. (Dekret o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa). Bude osobou oprávněnou, ovšem pouze za podmínky, že se za války neprovinil proti československému státu (což by mělo být nyní znovu prověřeno) a za podmínky, že v letech 1945–1953 nabyl zpět podle jednoho ze čtyř taxativně vyjmenovaných zákonů československé občanství, které dle dekretu 33/1945 Sb. pozbyl.
V tuto chvíli naše republika podala prst a jistý okruh osob, trpělivě po léta čekajících, správně vytušil, že konečně přišla ta pravá chvíle chytit celou ruku, pod pláštíkem restitucí prolomit prezidentské dekrety a navrátit zemědělský majetek obrovských rozměrů spolu s množstvím hradů, zámků a dalších památek nedozírné hodnoty zpět do rukou těch, kterým byly tyto statky po válce právem zkonfiskovány jakožto příslušníkům poražených národů, jakožto zrádcům národa českého a slovenského.
Spočítáme-li, kolik žadatelů bylo skutečně schopno dokázat předložením platných dokladů, že splňují podmínky paragrafu číslo dvě onoho výše uvedeného restitučního zákona, a mají tedy na restituci nárok, docházíme k jednocifernému číslu. Drtivá většina bývalých statkářů podmínky nesplňuje, přesto to oni sami či jejich potomci odmítají vzdát. Po léta tvrdošíjně hrají tu svou zvláštní hru na výdrž a někteří soudci či úředníci jim tu a tam úslužně jejich šachovou figurku kousíček popostrčí směrem k vítěznému postavení.
Zákon 243/1992 Sb. byl navíc v průběhu let několikrát novelizován, a u té příležitosti byla vždy dána skulinka, kterou mohl nový žadatel do procesu dodatečně vklouznout. Bylo zajímavé pozorovat, jak někteří zdrženliví jedinci, vědomi jsouce obrovského másla, ulpívajícího na hlavě jejich otců či dědů, stáli zpočátku tiše stranou všech restitučních procesů. Ale najednou je máme na scéně též! Využili skulinky, která se nabídla, a do procesu vstoupili, posilněni úspěchy svých příbuzných. Zprvu se báli ostudy a veřejného praní špinavého prádla. Vždyť tatíček byl přece v SA a matička v NSFW! Celá léta se to daří tutlat, pamětníci pomalu vymírají, a teď by to najednou někdo mohl vytáhnout a zveřejnit!
Jenže strýček tam byl taktéž, a bratránek přesto s restitucí uspěl! Takže směle do toho! Vždyť támhleten úředník přece i v novinách veřejně prohlásil, že „nacismus není překážkou ve vydání majetku v restituci!“
Dílčí úspěchy, kterých u soudů dosáhli odvážní žadatelé, rekrutující se především z řad bývalé šlechty, která nezůstala republice věrná a tak či onak se proti ní v době jejího zvýšeného ohrožení provinila, zrodily vbrzku další „zlepšovací návrh“. Skupina těch, kteří termíny k podání žádostí přece jen nějak propásli, či z jiných důvodů nemohli do procesu vstoupit skrze zákon 243/1992 Sb., vymyslela cestičku, zvanou „žaloba na určení vlastnictví“.
Jde o fintu vskutku důmyslnou. Zde už nehrají roli žádné termíny. Odvážným zlatokopům z řad potomků bývalých držitelů zemědělského majetku se nabízí zcela nová, velmi lákavá možnost k dalšímu ždímání republiky. Není časově omezena a může odteďka již běžet takřka donekonečna.
Tehdy v pětačtyřicátém mohl přece při konfiskaci toho kterého majetku nějaký úředník na něco zapomenout. Mohl dát například na důležitý úřední doklad razítko omylem vzhůru nohama a tak podobně. No a toho teď my, odvážní žadatelé, musíme využít a celý ten někdejší konfiskační proces prohlásit za neplatný! Hloupá Česká republika nám na to skočí ve snaze prokázat svou demokratickou tvář a my, potomci osob, právem kdysi potrestaných za nacistickou kolaboraci a za zradu republiky, my, potomci těch, jejichž majetek nařídila po válce zkonfiskovat Pařížská dohoda o reparacích, se v tichosti pod pláštíkem nápravy komunistických majetkových křivd staneme opět majiteli svých někdejších statků!
Existuje svědectví několika pozorovatelů, kterým nezůstal lhostejný osud České republiky. Seznámili se prostřednictvím televizních pořadů, předali si vzájemně své zkušenosti, týkající se restitučních kauz, které jakožto účastníci řízení po léta sledují, učinili společné prohlášení a dopravili je na půdu parlamentu. Stali se každý ve své kauze iniciátory řady televizních pořadů a článků, zveřejněných v médiích. Dne 19. srpna 2003 uzavřeli v Pardubicích smlouvu, a založili tak sdružení s názvem „Linie pravdy a práva“. Jeho posláním je sledovat postup orgánů státní správy, soudců a dalších činitelů, rozhodujících či podílejících se na rozhodování v restitučních kauzách, které v České republice probíhají především podle zákona 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem 243/1992 Sb., dále také podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, případně i v takzvaných žalobách na určení vlastnictví.
Účastníci sdružení si kladou otázku: Cui bono? – Proč a v čí prospěch dochází v posledních letech právě v České republice k tak úporným snahám o změnu poválečného uspořádání Evropy a k popření zásad Pařížské dohody o reparacích z roku 1945 cestou prolomení dekretů a navrácení zemědělského majetku obrovského objemu spolu s množstvím kulturních památek nedozírné hodnoty zpět do rukou potomků těch, kterým byl tento majetek po válce právem zkonfiskován?
Počátkem září roku 2005 se aktéři sdružení „Linie pravdy a práva“ obrátili na prezidenta České republiky i na předsedu její vlády. Otevřeným dopisem protestovali proti obsahu kontroverzního nálezu Ústavního soudu ČR, který byl vydán v restituční kauze Salm-Reifferscheidt-Raitz.
V roce 2006 a 2007 předložili ve dvou vydáních veřejnosti knihu s názvem Cui bono restituce? s nadějí, že vnímavému čtenáři otevře tato kniha oči a podá informace poněkud odlišné od informací, které lze běžně získat v českém tisku, který po odprodeji většiny titulů cizím vydavatelům přestal již dávno být českým a systematicky mate veřejnost tendenčními články, podporujícími neoprávněné nároky restituentů. Někteří spoluautoři této knihy čelí nyní žalobám.
                                                                                                         Mgr.Eva Nečasová, ředitelka Muzea Blansko