CO je víra?

List Židům 11.1 říká: „Víra je nadějných věcí podstata a jistota neviditelných. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme. Víra je pevné přesvědčení o věcech, které nejsou vidět!“
Víra v Boha JE:
- úzký osobní vztah s Ním jako Jeho dítě
- naprosté spolehnutí se, důvěra, závislost na Bohu
- respekt a naplňování Božího slova
- jistota v budoucnosti, perspektiva života
- kanál pro Boží pokoj, radost, zdraví, prosperitu, hojnost v životě
- síla, kterou přemáháme svět
- odpovědný postoj k Bohu a ke všem lidem
Víra v Boha NENÍ:
- zájmová záležitost, která však není důležitá
- nějaké zpestření všedního života, bez něhož se lze obejít
- předpokládání, že nějaký Bůh možná existuje „a co z toho?“
- teorie, že existuje jakási vyšší moc, které někdo říká Bůh
- připustit si, že nějaký Bůh snad je, že tu Ježíš kdysi možná byl a někdy se třeba zase vrátí
- snaha rozumem chápat Boží slovo a vykládat si ho po svém
- dodržování nějakých náboženských tradic a rituálů
- snaha zalíbit se Bohu vlastní „dokonalostí“ a dobrými skutky
- nějaká neurčitá domněnka o Bohu s tím, že „každý má svou víru“
- nějaká nejistá naděje, že nás Bůh snad slyší a někdy třeba i vyslyší
Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte víru Boží!“ (Marek 11.22). Taková víra pochází přímo od Boha, směřuje k Bohu a plně spoléhá na Boha a Jeho slovo. V Janově evangeliu 16.23 Ježíš říká: „Začkoli byste prosili Otce v mém jménu, dá vám.“ A v Markovi 11.23-24 také říká, že kdokoli by řekl hoře, aby se přemístila, a bez sebemenších pochyb by věřil srdcem, že se stane, cokoli řekne, stane se tak. Víra Boží tedy přináší nadpřirozené výsledky. Není to tedy nějaká neurčitá naděje, že snad Bůh někdy vyslyší naše prosby, ale také možná ne. 
List Židům 11.6 říká: „Bez víry pak je nemožné líbit se Jemu. Neboť přistupující k Bohu musí věřit, že je Bůh a že dává odplatu těm, kdo Ho hledají.“ A v 16. verši 4. kapitoly je psáno: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a milost nalezli k pomoci v čas příhodný.“ Máme tedy k Němu přistupovat směle se svými prosbami a věřit, že nám odpoví. Neboť v listu Filipským 4.19 máme slíbeno: „Bůh naplní každou vaši potřebu podle svého bohatství slavně v Kristu Ježíši.“ A 20. veršem 3. kapitoly listu Efezským jsme ujištěni o tom, že „Bůh pak mocen je nade všecko mnohem více činiti, než my prosíme nebo rozumíme.“ 
V Markovi 9.23 je psáno: „Všechno je možné věřícímu!“ Skutečná víra Boží tedy mění věci zdánlivě nemožné a beznadějné v možné. Když se nebudeme dívat na to, jak vypadají okolnosti, ale raději se podíváme, co o té situaci říká Boží slovo a spolehneme sena Boží zaslíbení, pak se tato zaslíbení VŽDY naplní. Příkladem takové víry je Abraham (Římanům 4.17-21), Navzdory stáří svému i Sáry uvěřil Bohu, že bude otcem. Nepochyboval o tom zaslíbení a chválil za to Boha s jistotou, že cokoli slíbil, také učiní. 
Ježíš v Janovi 14.12 říká, že věřící v Něj budou dělat stejné skutky jako On. To je možné jen v opravdové víře. V Markovi 16.15-18 posílá Ježíš své učedníky do světa kázat evangelium, křtít lidi, vyučovat Boží slovo a popisuje zde znamení, která je budou následovat. 
Dnes ale bohužel se spousta lidí za věřící jen považuje – tím, že „má svou víru“, je „křtěný“ v kostele, nebo dokonce chodí do kostela. Ale nikdo z nich neví, co všechno mohou a mají s vírou dělat v autoritě Ježíšova jména a v moci Ducha svatého. V Matouši 28.20 Ježíš říká svým učedníkům, aby učili lidi zachovávat všechno, co jim přikázal. Na jiném místě v Písmu se praví, že toto plné evangelium bude kázáno po celém světě, všem národům. Toto plné evangelium je pravdivá dobrá zpráva pro každého člověka o Boží lásce k nám, o příchodu Božího Syna Ježíše na tuto zem za účelem ukázat lidem Boží charakter a vůli, vykoupit je svou obětí na kříži z hříchu a svým vzkříšením obnovit cestu k Bohu. Toto plné evangelium také obsahuje informace o tom, kdo a jaký je skutečně Bůh, jaká je Jeho vůle, kdo je Ježíš, proč přišel na tuto zem a co všechno znamená Jeho smrt na kříži a zmrtvýchvstání, co je a není víra, odkud přichází a jak roste, čím víra roste a co ji naopak omezuje, jaké možnosti máme s opravdovou vírou v živého všemohoucího Boha v autoritě Ježíšova jména a moci Ducha svatého. To všechno jsou věci, o nichž náboženství buď nemluví vůbec nebo jen málo a dost zkresleně, jak to vyhovuje četným tradicím, jimž je dávána stejná autorita (i větší) jako Božímu slovu, s nímž jsou v rozporu. V kostelích je proto stejná situace jako v době, kdy Ježíš káral tehdejší duchovní vůdce – zákoníky a farizeje, že svými tradicemi ruší Boží slovo podle Izaiášova proroctví v Markovi 7.6-7: „Tento lid ctí mne jen rty, ale srdce jejich je daleko ode mne. Marná je zbožnost, kterou mne uctívají, když učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými!“ Lidé „věřící“, kteří chodí do kostela, se dnes snaží dodržovat nesmyslné náboženské tradice v mylném domnění, že to Bůh tak chce, a – jak je psáno v 2. Tim. 3.5: „Mají tvář zbožnosti, ale její moc zapírají“, protože ji ve skutečnosti vůbec neznají. Jsou tak ochuzováni o pravé poznání Božího slova a toho, co je pro křesťany, za které se považují, nejdůležitější: CO je vlastně spasení a znovuzrození. Mnozí katolíci si myslí, že spasení je až někdy u Posledního soudu (za zásluhy) a že znovuzrození je nějaké nové narození po tělesné smrti. Nikdo z nich vůbec neví, že o svém spasení a věčnosti si každý rozhoduje tady a teď přijetím Ježíše za svého osobního Pána a Spasitele. Nikdo z nich také neví, že spasení si vůbec ničím nemůžeme zasloužit, zajistit nějakým jednáním, například dobrými skutky, dodržováním tradic, pravidelným chozením do kostela, půstem nebo „křtem“ v kostele. Nikdo z nich ani neví, že křesťanem (spaseným) se člověk nestane tím, že je jako dítě v kostele pokropen tzv. „svěcenou vodou“ a pak i biřmován a co všechno ještě. Katolíci si obvykle myslí, že vodní křest smývá dědičný hřích. Nikdo z nich prostě neví, že spasení je nezasloužený a nezasloužitelný dar z Boží milosti, který musí každý sám osobně přijmout tím, že s vírou v srdci vyzná Ježíše jako svého osobního Pána a Spasitele. Jak je psáno v listu Římanům 10.9-10: „Vyznáš-li ústy svými Ježíše jako Pána a srdcem svým uvěříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš. Neboť srdcem zajisté se věří ke spravedlnosti a ústy vyznání děje se ke spasení.“ Nikdo z nich tedy neví, že jenom ten je křesťan, kdo obdržel od Krista nový (věčný) život – při svém znovuzrození vírou v srdci a vyznáním ústy. Nevědí, že křesťan je vlastně Kristovec – podle Krista, ne podle křtu. Že křesťan je člověk, který věří Bohu a následuje Ježíše; a ne člověk, který „prodělal křest – natož pak takový, který není v souladu s Božím slovem. Křest je úplné ponoření, nelze ho tedy zaměnit s nějakým pokropením vodou. List Římanům 6.3-6 nám vysvětluje podstatu vodního křtu. Je o vlastně pohřeb, jímž pohřbíváme své staré já, svoji starou přirozenost, kterou jsme měli, než jsme přijali Ježíše za svého osobního Pána a Spasitele. A pohřeb se přece nikdy neodbude tím, že na mrtvolu hodíme hrst hlíny – a hotovo; ale vždy jde o „ponoření“ hluboko do země. Také přece není možné pohřbít někoho, kdo ještě nezemřel. V biblickém vodním křtu je nebožtíkem naše stará přirozenost, která zemřela ve chvíli, kdy jsme se rozhodli přijmout a následovat Ježíše. A jako Ježíš vstal z mrtvých, tak my vstáváme z vody k novému životu v Kristu jako vlastní Boží děti. Jsme znovuzrozeni – z Boha!! Jan 1.12-13: Těm pak, kteří přijali Jej, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili jen jako se rodí děti pozemských otců, ale jsou narozeni z Boha.“ 2. Korintským 5.17: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření; všechno staré pominulo, nové učiněno je.“