V těžkých chvílích

Těžké chvíle života zná každý z nás. Noční hodiny, které nemají konce. Hlavou se nám honí otázky a pochybnosti, které okrádají o spánek. Uvnitř jsme plni bolesti a smutku. Jsme oslabeni a uzavíráme se do sebe. V takových chvílích však nesmíme zůstat sami. Je důležité, abychom kolem sebe měli přátele, kteří stojí při nás a dodávají nám odvahu. Neboť v těžkých chvílích se stáváme těmi, kteří naléhavě potřebují pomoc. A přesto jsou chvíle, kdy nás nezasáhne žádné slovo, ať je sebelépe míněné. Nepůsobí ani žádná laskavá gesta a všechny projevy souvistu nás nemohou utěšit. A to nemluvíme o období, kdy máme dojem, že tu není nikdo, kdo by stál při nás a pomohl nám. V takových chvílích je dobré si uvědomit, že Bůh není od nás vzdálený. Můžeme mít jistotu, že existuje. Že je živý a ví o nás, že mu nejsme neznámí a skrytí. Boží slovo říká: "Viděl jsem tvé slzy a slyšel jsem tvou modlitbu!" V těžkých životních zápasech se nebojme plně se odevzdat do Božích rukou. Pán Bůh nás miluje a rozumí nám. Poslal svého Syna Ježíše Krista, který prožil nejhlubší bídu tohoto světa a vzal ji na sebe. Proto dobře chápe naši situaci. V neutěšených chvílích našeho života je důležité, abychom důvěřovali Božímu slovu, které nás posílí a dodá odvahu žít dál. A tak se mohou dny, ve kterých prožíváme úzkost, proměnit na dny, kdy se můžeme přiblížit k Bohu a prožít smíření. Chvíle hlubokého sevření mají pro náš život velký smysl. Mohou nám pomáhat k tomu, abychom se celým srdcem ptali po Bohu a hledali ho. jsou to zvláštní chvíle, na které si běžně v denním shonu neuděláme čas. Můžeme prožít osobní setkání s Bohem, i když ho nemůžeme vidět. Bůh čeká na naši modlitbu. Povzbuzuje nás: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." (Bible, Matouš 11.28). velmi na mne zapůsobil rozhovor s jednou ženou, která mi vyprávěla o svém těžkém životě: "V krátké době jsem oslepla následkem rozpadu sítnice. K vnější slepotě se přiřadila také temnota duše, která ustoupila až poté, co jsem svůj život vědomě položila do Božích rukou. Tak jsem se dokázala smířit se skutečností, že jsem pozbyla zrak. Můj život dostal znovu smysl, když jsem Pána Ježíše poprosila o sílu a spolehla se plně na jeho vedení." Když se nám lidem daří dobře, jdeme si svou cestou a Boha přehlížíme. Bůh však trpělivě čeká, kdy se zastavíme. Právě v těžkých chvílích života, kdy jsme sevřeni, nám chce Bůh být velmi blízko. ve dnech našeho trápení se Bůh dotýká srdce člověka a dává mu odvahu, aby se s důvěrou svěřil do jeho péče. Pak ztrácí mnohé utrpení svůj osudový charakter a marný smysl a stává se cestou, na níž se setkáváme s Bohem.