Boží péče

JARKA
Byla jsem věřící už několik let, ale nebyla jsem si jistá, že Bůh ke mně mluví konkrétně a že mě každou životní situací chce provést.Proto když jsem dělala určitá rozhodnutí,často jsem se s několika lidma radila, co mám dělat dál. Tak to bylo i po rozvodu, kdy se mělo řešit majetkoprávní vypořádání.Rad od lidí bylo několik, některé i nevyžádané. Také já sama jsem měla určitou představu.Po jedné takové schůzce jsem po cestě domů uslyšela jemný Boží hlas: „ Všeho se vzdej...“ To mě docela vyděsilo a snažila jsem se ten hlas ignorovat...nešlo to.Tentokrát jsem byla převědčena, že ke mně mluví Bůh.
V krátkosti chci jen objasnit situaci, že do manželství jsem na společné bydlení přispěla větší finanční částkou, kterou jsem si půjčila. Ty peníze jsem potřebovala co nejrychleji vrátit.
V původním bytě jsem už také nebydlela, odstěhovala jsem se do podnájmu. Neměla jsem ani vlastní bydlení ani peníze...a teď Bůh chce, abych se všeho vzdala?? To přece,Pane Bože, to není fér, jak to po mě můžeš chtít? Nyní jsem nežádala rady od lidí, ale sama jsem hledala, jak to mám vyřešit.Asi 3 týdny jsem se s Bohem dohadovala,brečela, modlila se a hledala odpověď-proč?
Bůh mi skrze písmo dal odpověď-verš 5.Moj 7:25-26- to,co bych získala,by pro mě bylo prokletím ne požehnáním. Nakonec jsem se rozhodla poslechnout. Vzdala jsem se celé finanční částky, kterou jsem vložila do bytu a také jakéhokoliv nároku na byt-což jsem také stvrdila svým podpisem na patřičných úřadech. Věřila jsem, že jestli to slovo bylo od Boha, tak mi pomůže vše zvládnout.
Ze začátku to bylo velmi těžké.Nejenže jsem procházela bolestným procesem uzdravování své duše, ale finanční situace byla velmi napjatá (dcera studovala na střední škole,vyšší platba podnájmu, jízdné atd.).Začala jsem také splácet dluh pravidelnými měsíčními splátkami.V tomhle období se mi Pán Ježíš stal velkou oporou.Potěšoval mě, uzdravoval,hýčkal mě ve svém náručí,mé slzy utíral...Vlastně jsem Ho více a více poznávala, jako nikdy předtím.Uvědomovala jsem si, že nás Pán Ježíš opravdu moc miluje a dokonce i mě-rozvedenou.
Během roku se stal Boží zázrak. Jinou cestou-což byla milost Boží – jsem dostala celou finanční částku, které jsem se vzdala. To byl pro mě veliký šok a velká radost! S obrovským ulehčením jsem zaplatila dluh a také jsem si mohla užívat trochu finanční svobody.Byla jsem Bohu moc vděčná, jak se o mě postaral a jak těžkosti obrátil v požehnání.Na mysl mi vyvstal verš: Římanům 8:28 „Víme pak, že těm, kdo milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému...“
Uplynul další rok.A já jsem dostala ještě větší dar od našeho Pána.
Jeden můj příbuzný se vzdal nároku na byt bez finančního vyrovnání. Tuto informaci rozeslal všem příbuzným a mezi nimi jsem byla i já. Projevila jsem zájem a byt si prohlédla. Modlila jsem se nejen doma, ale na vyžádání jsem si půjčila klíče od bytu a modlila jsem se přímo tam. Ptala jsem se „ Je to od Tebe , Pane?“ „ Ano,“ byla odpověď a já jsem cítila neuvěřitelnou vděčnost.Měla jsem takovou radost, že jsem ji téměř nemohla unést.Se slzami v očích jsem se asi 14dní vzpamatovávala a divila, co se to vlastně stalo...copak já si to zasloužím?
Náš Pán je milostivý a věrný, ON je opravdu úžasný a rozdává své požehnání bez omezení.
Dostala jsem 2 pokojový byt v nájemním domě ve středu města Brna.Bůh měl pro nás všechno dokonale načasované. Příprava bytu-vystěhování původního majitele a předání bylo neuvěřitelně nadpřirozené. V té době se má dcera chystala na manželství, končil jí podnájem a já jí umožnila v bytě prozatímně bydlet.
Ale tady Boží milost ještě nekončí, Bůh požehnání zdvojnásobil!( Izajáš 61,7)Ve stejném domě se uvolnil sousední byt a my jsme dostali novou nabídku, opět bez jakéhokoliv finančního vyrovnání. Přijali jsem další Boží dar.Moji mladí se tedy přestěhovali do 3 pokojového bytu a já jsem se na podzim odstěhovala do Brna, do svého krásného bytu.Opět to bylo vše načasované, den stěhování byl poslední, kdy nepršelo a další víkend začalo hustě sněžit.
Když jsem se před 2 lety rozhodla poslechnout Boha, nevěděla jsem, co bude dál.Vzdala jsem se všeho a důvěřovala jsem Pánu a On to proměnil v obrovské požehnání. A učím se to stále, více Mu důvěřovat a následovat Ho... a to přeji i Vám.
Jarmila Bělková

MARTIN
Dostal jsem pozvání na Senior klub církve Slovo života, abych vyprávěl svou zkušenost. Jsem křesťan, vyznáním evangelikál ale ne charismatik. Docela upřímně přiznám, že na dar neznámého jazyka jsem pohlížel s despektem a bál jsem se možného křesťanského spiritismu. Dodnes nemám tento dar a zatím po něm netoužím.
S obavou, že se mohu setkat s projevy spiritismu, jsem přišel v pondělí 3.8.2009 do klubu. Přivítali jsme se a sestra Jarka zahájila setkání. Pozvala Ježíše Krista k nám a pak se začalo zpívat. Když se zpívala asi třetí píseň, pochopil jsem že mohu vypnout ostražitost dokud se bude zpívat. Písně jsem neznal a tak jsem nechal mysl volně bloudit. Lidé zpívali, ale já jsem nevnímal a mou pozornost zaměstnala zkušenost s Bohem. Tenkrát jsem navštěvoval děvče, které 8 let pilo alkohol jako vodu a právě měla být zbavena svéprávnosti, protože propadala záchvatům agrese a ztrácela svou osobnost. Dvakrát prodělala protialkoholní léčení bez výsledku. Vypadaly jí všechny zuby a zhubla natolik, že její lýtko mělo objem předloktí malého dítěte. Měsíc jsem jí navštěvoval téměř každý den a modlil se za její uzdravení. Uvěřila Kristu a modlili jsme se společně. Na konci měsíce jí Bůh vysvobodil z alkoholismu doslova ze dne na den. Potkal jsem jí pak po dvou letech a stále abstinovala.
Pak má mysl zaletěla ještě dál. Kdysi jsem se zabýval psychotronikou. Jak mi ubývalo sil a trpěl jsem přeludy, přesedlal jsem na černou magií. Po 9-ti měsících utrpení jsem umíral následkem úplného vyčerpání. Tehdy mě Bůh zachránil a dal mi novou možnost žít. Půl roku jsem po Něm pátral, až jsem Ho poprosil, aby mi dal poznat pravdu. Do týdne jsem dostal pozvání na biblické hodiny. Na třetím setkání jsem poznal, že Bůh, kterému už půl roku věřím je Bůh Bible. Měsíc a půl nato jsem prožil znovuzrození.
Naplnila mne vděčnost Bohu. Lidé kolem mne přestali zpívat. Probral jsem se ze svého přemýšlení a najednou jsem si uvědomil: Martine tvá mysl sice bloudila, ale od jedné zkušenosti ke druhé. To se přece normálně nestane, leda když je zde Bůh mocně přítomen.
Pochopil jsem, že se nemusím zde bát, protože Bůh kterému sloužím je zde přítomen, protože i ostatní Ho milují. Ježíš přišel a splnil svůj slib: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." Mt 18:20
Od té doby jsem začal chodit každé pondělí. Jsem tu mezi svými bratry a sestrami a společně se navzájem povzbuzujeme a děkujeme Bohu a chválíme Ho.
Přešel srpen, překulilo se září a začal říjen. Bylo pondělí a mně zase úporně bolela hlava. Tím trpím již 19 let, poslední léta skoro každý týden. Udělal jsem tenkrát koutoul přes hlavu a hlupák jsem si nedal za hlavu ruce. Celou váhu těla nesla krční páteř. Ta nápor nevydržela a něco v ní křuplo. Po měsíci se dostavila úporná bolest hlavy. Bylo mi vždy na zvracení a pomohla až velká dávka Brufenů. Stejné to bylo ono říjnové pondělí. Když jsem přišel na skupinku, bolest již ustupovala. Bylo mi mizerně, ale dalo se s tím už zase žít. Po modlitbách sestra Jarka řekla, že jí Duch Svatý klade na srdce, aby obešla každého z nás a modlila se za něj. Vstala tedy a postupně se modlila za každého. Když přišla ke mně a ptala se za co se má modlit, poprosil jsem za uzdravení od té bolesti. Modlila se a pak šla k dalším. Nepozoroval jsem žádné zlepšení a dál jsem tomu nevěnoval pozornost.
Až někdy v prosinci jsem si uvědomil, že mně od října ještě nebolela hlava. Dnes je 22.8.2010 a stále mně hlava nebolí. Bolest se už nikdy nevrátila.
A mohl bych pokračovat. Pozval jsem na skupinku svého kamaráda a bratra v Kristu. Poslední léta zažil mnoho zlého a zahořkl vůči lidem a hlavně vůči Bohu. Milostivý Spasitel Ho zde po modlitbách uzdravil. Vrátila se dřívější radost ze spasení a byl naplněn pokojem a to trvale. Ale to je jiná zkušenost a Milan jí jistě bude vyprávět sám.
Martin Ševčík  www.podfikovnikem.cz

ZAMYŠLENÍ
Asi všichni víte, jak jsou důležití pro miminko maminka a tatínek. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak asi jako důležitost jídla pro člověka. Tak jako je pro malé dítě důležitá máma a táta, aby se naučilo správně jíst, oblékat a správně se chovat, pro duchovní dítě je také tak důležité mít někoho při sobě. Když tento čas rodiče nedají dítěti, z tohoto dítěte nemůže vyrůst charakterní a zodpovědný člověk. Stejné je to s duchovním dítětem, když toto od rodičů (duchovních) nedostane je jako pěna na moři, která se otáčí podle toho, jak vítr fouká. Pak nebude pevným a dospělým křesťanem. 
V dnešní době, kdy je plno možností dělat nejrůznější aktivity, je někdy těžké rozlišit co je správné a co špatné. Věřím tomu, že z těchto důvodů, Bůh dal „dítěti“ někoho blízkého, kdo mu ukazuje správnou cestu.
Chci se s vámi podělit o zkušenosti s mou duchovní maminkou. Chodily jsme společně do církve, ale nějaký čas jsme o sobě nevěděly, až pak po společné službě, kdy jsme šli domů, se mě zeptala, jestli ji nechci pomoci v domácnosti s dětmi. Já jsem řekla, že ano a věřím, že toto rozhodnutí změnilo nejen můj, ale i život její rodiny. Od té doby jsem u ní doma byla skoro každý den a hodně jsme si povídaly. Aniž bych o tom věděla, naučila mě jak mít správně postavené hodnoty v životě, jak se postavit k životním zkouškám a hlavně mě ukázala Boží lásku a milost. Bez ní bych se teď plácala v řešení základních duchovních otázek.
Chtěla bych povzbudit všechny maminky a tatínky, abyste se kolem sebe rozhlédli, možná uvidíte někoho, kdo Vás potřebuje.

SVĚDECTVÍ O CESTĚ VLAKEM
V neděli, na začátku jarních prázdnin, jsem jela s mladšími dětmi vlakem k babičce. Ve 12,46 hodin jsme měli jet do Ústí nad Orlicí a pak pokračovat jediným nedělním autobusem dál.
Na hl. nádraží v Brně už čekal rychlík směr Pardubice-Praha, jen čas byl lehce odlišný, 12,43 hod. To jsem se asi doma špatně podívala, řekla jsem si.
Do vlaku jsme nastoupili, vyjeli, hezky se nám jelo. Za chvilku přišla paní průvodčí a řekla, že sedíme ve špatném vlaku, s první zastávkou až v Pardubicích. Ten náš vyjel opravdu až o 3 minuty později, ze stejného nástupiště, stejným směrem, ale se zastávkou i v Ústí. To byla špatná zpráva. Řekla jsem jí o jediném přípoji, který máme na Ústí, avšak ona odešla, aniž by mluvila o pokutě a nechala nás chmurným myšlenkám.
Se synem jsem se mohla jen modlit a prosit Pána o nějaké řešení - mě žádné nenapadlo. Také jsem si v té chvíli dost zoufala i proto, že mi bylo jasné, že je to jen další z řady mých malérů, do kterých jsem se nějak dostala svým přičiněním, někdy i se svými blízkými.
Za chvíli se paní průvodčí vrátila a řekla, že z Pardubic zpět to jede za dlouho a ještě je to drahé ITC. Zase odešla kontrolovat a opět se vrátila a ptala se, co jsem vymyslela. Po pravdě jsem řekla, že nic. Zase odešla a když se zase vrátila, oznámila mi, že volala na dispečink a že nám vlak v Ústí zastaví! A to se také stalo. Vystoupili jsme a cestující z oken udiveně hleděli, cože je to za neplánovanou protekční zastávku.
Pánu Ježíši jsme moc poděkovali, té skvělé průvodčí samozřejmě také, ale až u nás na skupince, to už jsme byli z prázdnin doma, jsem se dozvěděla víc. Pověděla jsem tohle svědectví sestrám. A pak mi jedna z nich řekla: ,,Ty ani nevíš, jaké jste měli privilegium. Mé kolegyni se stalo totéž o několik dní později. Za neplánované zastavení ale zaplatila 1000Kč."
A tak chci poděkovat Pánu Ježíši, který nás přijal i s naší nedokonalostí. A On si s ní dokáže poradit!

Osobní zkušenost se samým Nejvyšším
Jsem věřící už asi 13 let, ale tohle jsem ještě nezažil! Moje cesta za poznáním nebyla vůbec jednoduchá. Někomu hodně záleželo na tom, aby to všechno dopadlo moc špatně?
Do svých 11 let jsem toho vyzkoušel možná až moc. Od krádeží různého typu, vcelku úspěšného podnikání se sběrem papíru přes šikanování (jako šikanovaný i jako aktér) a vztahy na velice nízké úrovni. Ve škole jsem měl prospěch velice slabý. A to jsem si asi nevzpomněl na všechny své prohřešky. No prostě ?eine grose katastrofe?!
Jinak jsem byl vcelku hodné a slušné dítě. Doma o mě skoro nevěděli, možná i proto, že jsem tam moc nebyl.
Přišel čas, kdy do naší třídy, myslím 5. B, přišel kluk, který se se mnou přirozeně víc kamarádil, i když jsem to já sám moc neuměl.
Čas plynul a já s ním byl častěji a častěji. I ti jeho kamarádi, se kterými mě postupně seznámil, byli taky velice uctiví. Nerozlišovali ani nehodnotili, přijali mě jako sobě vlastního a tak jsem postupně získával druhý domov, druhou rodinu a ani jsem si to neuvědomoval. Byl jsem nějak Šťastnější, ve škole jsem se radikálně zlepšil až k vyznamenání! Jeden rok jsem dokonce měl lepší známky z pololetní písemné zkoušky z ČJ než i ti největší ?šprti?.
Postupně jsem začal být celé škole za vzor. Doma ze mě měli taky samozřejmě radost, učitelé si mě vážili a otevřeně povzbuzovali.
Proč se o tom vlastně zmiňuji? Jednoduše proto, že jsou to až podezřele kontrastní situace. Stejně jako tato?
Mám dva sourozence. Starší sestru a mladšího bratra, mámu a nějaké strýce, tety a sestřenice, bratrance, neteře a synovce a tak. Mám vcelku širokou rodinu mám a jsem za to rád. Nevzpomínám si, že bychom měli kdy nějak vřelé vztahy. V poslední době je tomu ale trochu jinak, hlavně s mámou a sestrou se toho hodně zlepšilo. S bratrem se taky náš vztah zlepšuje, k mému potěšení. Díky Bohu za ty dary!
Když zmiňuji svoji rodinu, tak nás asi před čtvrt rokem potkala velice nešťastná událost. Mojí sestře Petře zjistili v 7. měsíci těhotenství zánět mozkových blan v pokročilé fázi. Během těhotenství jsou příznaky klíšťové encefalitidy velice podobné, jako ty těhotenské. A dostalo se to až tak daleko, kdy nás připravovali i na ztrátu obou našich milovaných ? sestry Petry i neteřinky Verunky. V takovýchto situacích si uvědomíte opravdovou hodnotu člověka, lidského života i vztahů s lidmi.
Zmíním ještě, že její manžel se doma v době, kdy ležela v nemocnici na JIPce, staral o 3 letého Radečka a moje máma tyto zprávy nesla také velice těžce. Byla to prostě ?podpásovka?, ale ne od Boha.
Asi to znáte. Většina z nás zažila něco podobného. Prostě tragédie! Nebo ne?
Když jsem zjistil, že je moje sestra i s neteří ohrožena, v první fázi jsem byl v šoku. To asi bývá většina z nás, kteří mají rádi své blízké. Do té doby se vše většinou jen zlepšovalo. Protože jsem se toho na nedělních Bohoslužbách hodně naučil, věděl jsem dokonce i jak se zachovat právě teď.
Upřímně jsem se modlil, ať mi Bůh ukáže, co mám dělat. Kupodivu s minimální panikou jsem napsal sms asi stovce svých sourozenců ve Víře, kteří se za moji sestru a neteř taky začali modlit a možná i postit (já se i postil). Víc než kdy předtím jsem upřímně hledal Boha. A On se nám dal nalézt! Teď jsem Mu prostě musel věřit!
Někdy, když máme na výběr, tak radši věříme, že věci zvládneme sami taky dobře, ale není tomu tak. Jenom s Boží pomocí má všechno ten nejlepší průběh a smysl. Ten nejlepší! Kdo nevyzkoušel, asi nemůže uvěřit.
Tento článek věnuji právě jim a můj dík patří především Bohu, který, jako vždy v historii, neopustil a nezklamal ty, kteří ho milují a následují. Jsem jedním z těchto Šťastných!!!
Ze srdce si přeji a modlím se, aby všichni moji přátelé a známí, celá rodina, rodiny mých přátel, celá města i světadíly, byli taky tak Šťastní! Šťastní s mým Bohem, který miluje všechny bez rozdílu. Šťastní s Ježíšem spasitelem, nejlepším přítelem, bez něhož nemůže být nikdo opravdu, ale hlavně věčně, Šťastný.

Bůh zachránil naše manželství! Je opravdu úžasný. 
Jmenuji se Martina a je mi 31 let. Ježíši jsem dala svůj život v 16-ti letech. Hořela jsem pro Něho a věřila Mu, že mě v životě povede. Taky jsem se brzy začala modlit za svého budoucího muže, přála jsem si, aby miloval Ježíše a abychom společně Jemu sloužili. Ve svých 22-ti letech jsem se vdala za člověka, který splňoval všechny moje touhy. Patřil Bohu a miloval mě, rozuměli jsme si moc dobře, byli jsme tak šťastní a přesvědčení, že naše láska bude trvat navždy.
Ale již brzy po svatbě přišla první nedorozumění a zranění. Vždy jsme je však překonali a šli spolu dál. Bůh učinil zázrak, i když mi lékaři diagnostikovali neplodnost, kvůli vývojové vadě dělohy, po dvou letech našeho manželství se nám narodila dcera Anička. Jakoby do našeho vztahu přišlo ještě víc radosti a štěstí. Ale přibývalo také konfliktů a nedorozumění. Když přišel nějaký problém, já jsem měla sklon brečet a uzavřít se a můj muž se také uzavřel a dokázal několik dní jen mlčet. Neuměli jsme problémy řešit, mluvit o nich, a tak se situace pozvolna zhoršovala. Za dva roky po Aničce se nám narodil syn Michal. Já jsem byla šťastná, že máme děti, ale cítila jsem, že si s manželem nějak nerozumím, že v sobě nosím spoustu zranění, že se od něho odděluji, že mám z něho strach, že ho už vlastně nemám ráda. Bylo to pro mě hrozné zjištění. Naučila jsem se hrát takové divadlo, že je vše v pořádku, usmívala jsem se na něho, starala se o něj jako vzorná manželka, ale v srdci jsem si postavila hradbu, za kterou jsem se před ním schovala, možná i ze strachu před dalším zraněním.
Můj muž to vnímal a nebyl šťastný. Pamatuji si, že vydržel mlčet i celý měsíc. Bylo to utrpení pro nás i pro naše děti. V té době jsem si vyčítala, že určitě nebyla Boží vůle, abychom se vzali, že jsem byla jen zamilovaná a neposlouchala Boží hlas. Moc mě to trápilo, že už to nelze vrátit zpět. Často jsem brečela a byla plná strachu z budoucnosti. Zároveň jsem ale hledala Boha, volala k Němu, vylévala Mu své srdce. Pomohli mi také moji přátelé, kterým jsem se otevřela, kteří se za mě modlili a povzbuzovali mě. Jsem jim za to moc vděčná. Také mi moc pomohlo, že jsem se tak jednou za měsíc dostala na modlitební setkání do sboru Slovo života v Brně, vždy jsem tam načerpala novou naději, že naše manželství bude uzdraveno. Četla jsem si také knížky o manželství od křesťanských autorů a hledala v nich pomoc pro náš zničený vztah.
Přesto se na podzim roku 2005 situace natolik vyhrotila, že jsme oba s manželem začali pomýšlet i na rozvod. Ani jeden z nás si ho nepřál, oba jsme věděli, že Bůh rozvod nenávidí, ale zároveň jsme byli tak bezradní a unavení, že jsme neviděli žádné jiné možné řešení. Naše komunikace spočívala v tom, že jsme si řekli jen nutné věci a nic víc.
Na konci ledna roku 2006 jsem zjistila, že jsem těhotná. To byl pro mě šok, nedokázala jsem pochopit, jak to Bůh mohl dopustit, když je náš vztah tak rozbitý. Bůh však měl svůj plán. Mně bylo tak zle, že jsem musela pořád jen ležet, a tak se můj muž musel starat o děti i o domácnost. Byla jsem závislá na jeho pomoci a on si zase uvědomoval, jak moc ho potřebuji. V tento čas jsme se k sobě začali chovat hezky, i když zranění v našich srdcích stále trvala.
21. září 2006 se nám narodil syn Daniel. Jakoby začalo svítit sluníčko v naší rodině. Dany byl pro nás od začátku opravdovým požehnáním. Hodné, usměvavé miminko, které ví, jak je důležité pro rodiče, aby hezky spinkalo. Naše děti Anička a Míša z něho byly také nadšené. Já jsem si v tento čas uvědomila, že můj muž je pro mě tím nejdůležitějším člověkem. Bůh mi řekl, že se nemám dívat na zranění, která mi způsobil, že se nemám ospravedlňovat tím, že on se mnou jedná zle, ale že mým úkolem je milovat svého muže a tečka! Stále znovu se mi to opakovalo v mysli: ty ho prostě miluj, dávám ti to jako příkaz. Bylo to pro mě těžké, ale chtěla jsem Boha poslechnout, tak jsem to udělala, prostě jsem svému muži začala prokazovat lásku způsobem, o kterém vím, že je pro něj důležitý. Začala jsem si ho více všímat, trávit s ním čas a respektovat jeho přání. A můj muž odpověděl láskou. Ano, začali jsme se učit jeden druhého milovat a přijímat se i se svými chybami.
Bůh postupně uzdravil zranění, která jsme si navzájem způsobili, odpustili jsme si a dnes se máme opravdu rádi. Je nám spolu dobře. Trávíme spolu čas, smějeme se spolu, radujeme se i z našich dětí. Jsme oba moc vděční Ježíši, že nám pomohl dostat se ven z toho temného údolí.
Všem vám, kteří prožíváte těžký čas ve vztahu se svým partnerem, chci říct, nevzdávejte to. Nepomýšlejte na rozvod, ale na to, jak toho druhého milovat, na to, co ten druhý potřebuje. Sama vím, jak je to těžké, když člověk má srdce plné bolesti a zranění, ale stojí to za to. Bůh nenávidí rozvod. Pokud vy budete chtít, On vám dá lásku a uzdraví váš vztah.
Krize, kterou jsme v manželství prošli, vnímám jako obra, kterého jsme porazili (ten, kdo poslouchá kázání na této internetové stránce, jistě ví, o čem mluvím :-) ). Proto vás chci povzbudit, je možné tohoto obra porazit, nevzdávejte to!
"Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá!"              Žalm 18,29-30