7 smrtelných hříců

Motto: Bůh miluje člověka a nenávidí hřích. (Sv. Augustin)
Je to snad od Boha nějaký rozmar, že nenávidí hřích? Jistě ne. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a přál si, aby si navzájem rozuměli. Hřích však zničil vzájemné přátelství člověka k Bohu. Hřích útočí na lidi nenápadně. Nejprve si člověk naivně myslí, že si s hříchem jen zahrává, ale nakonec si hřích hraje s bezmocným člověkem. Církvi je vytýkáno, že o hříchu příliš mluví a tím jen odrazuje posluchače. Kdybychom na lahvičce s cyankáli nahradili štítek „JED“ za méně výstražné označení, riskujeme, že se někdo otráví, protože nebyl důrazně varován. Také hřích je nutné jasně označit „jed“.
Bible je plná příběhů a citátů, varujících před následky hříchu, ale jejich pořadí v ní nenalezneme. Na konci šestého století papež Řehoř Veliký rozdělil hříchy do sedmi hlavních skupin: Pýcha, Hněv, Závist, Nečistota, Obžerství, Lenost, Lakomství. Všechny jsou tak provázané, že dopustí-li se člověk jednoho, brzy spadne do několika dalších. Příčina? Člověk opustil Boha a stal se otevřený pro každý zničující hřích. 

1. „Pýcha předchází pád,“ je psáno v Bibli, Přísloví 16,18. V tomto seznamu je pýcha právem na prvním místě, protože je příčinou všech dalších hříchů. Pýcha je sebehodnocení, které neodpovídá vlastním schopnostem. Je to přehnaný pocit převahy nad druhými lidmi. Pyšný člověk se různými způsoby domáhá pozornosti, uznání a obdivu. Tím, že je zaměřen na sebe, ztrácí zdravý úsudek, vnitřní pokoj a postupně také přátele, protože obtěžuje stálou nespokojeností. Pýchu si nelze plést se zdravým sebevědomím, které pomáhá, aby člověk něco v životě dokázal.
Pýcha má mnoho podob: může být rozumová, vlastnická, společenská, duchovní apod. Ten, kdo se nadřazuje, pomlouvá a odsuzuje své bližní, je člověk, který podlehl rozumové pýše. Sám sebe klame. Zapomíná, že schopnosti mu byly darovány Bohem a vzdělání by nedosáhl bez pomoci druhých lidí. Vlastnická pýcha dělá člověka lakomým. Kdo se jí nevzepře, ovládne jej palčivá touha po majetku. Společenská pýcha se projevuje rasovou a kastovní nadutostí. Bůh rozdíly mezi lidmi nedělá, lidé si je mezi sebou vytvářejí sami. Připomeňme Hitlerovu propagandu čisté rasy. Skrytá duchovní pýcha je trapná. Kdo je podle vlastních měřítek sám se sebou spokojen, ocitá se v situaci namyšleného chudáka. Jak se dá proti pýše bojovat? Je třeba sklonit se před Bohem, naším Stvořitelem a uznat, že potřebujeme jeho milost a odpuštění. 

2. Hněv je otcem vraždy. Mnozí lidé jsou příjemní, dokud je nepopadne záchvat vzteku. Hněv je ohavný hřích, odhaluje zvířecí stránku člověka a lidi nejvíc ničí. Není na světě člověka, který by byl imunní proti této chorobě lidského rodu. Již malé dítě svými záchvaty vzteku způsobuje v rodině rozruch. Popadne-li zlost dospělé lidi, nejsou schopni zdravého úsudku, jednají ukvapeně, křičí. Celé rodiny bývají rozmetány vířivým tornádem domácích sporů. Když rozum ustoupí hněvu, přátelství končí, nejedno obchodní jednání ztroskotá a zůstanou jen škody a špatné svědomí. Hněv neničí jen ty, na které je namířen, ale zároveň jako bumerang zabíjí i toho, kdo se hněvem nechává unést. Nejlepší by bylo s nadhledem řešit rozbouřenou situaci, v klidu všechny vyslechnout a nakonec říct své stanovisko. Je nějaký návod, jak předcházet hněvu? Ježíš Kristus, který utišil bouři na Galilejském jezeře, umí utišit i rozbouřené nitro člověka. Člověk se však musí chtít hněvu zbavit. Musí se přestat obhajovat, vymlouvat se na druhé lidi nebo na rodové zatížení. 

3. Závist jde ruku v ruce se žárlivostí. Oba hříchy ničí dobrou pověst, způsobují rozkol v rodině, mezi přáteli i v církvi. Chorobná žárlivost není obrana manželství, ale útočný a zákeřný nástroj. Tyto hříchy čím dál víc prosakují společností a jsou často kořenem mnoha neštěstí. Ze sdělovacích prostředků slyšíme o krádežích, křivých svědectvích a vraždách. Hořkou záští naplnění lidé jsou krutí a schopní všeho. Závistivý člověk nemůže být radostnou osobností, prožívá změť pocitů, napětí, nenávist, zoufalství, zmatení mysli a podléhá různým onemocněním těla i duše. Bible říká: „Závist je hnis v kostech“ (Přísloví 14,30). Plného vítězství nad závistí je možné docílit pouze s Kristem: „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Filipským 4,13).

4. Nečistota má mnoho podob. Tento hřích se zpočátku nezdá až tak jedovatý. Už řadu let jsou v mnoha kulturních zemích mravní zákony jen něčím relativním. Humanismus se vysmál Desateru Božích přikázání i vědomí, že od Boha pochází pravdy, které člověka formují. Satan odívá svou bohyni rozkoše jako anděla lásky a ta už oklamala mnoho vzácných osobností. „Vždyť je to přirozený pud a jsme jím vybaveni od Boha,“ říkají lidé. Zapomínají však, že Bůh určil intimní život do manželství, aby lidi uchránil od následků tohoto hříchu, kterými jsou: zklamání, osamělost a rozvrácené rodiny, což nejvíc odnášejí děti. Stačí se zeptat, co prožívají rozvedení lidé! A vypadají děvčata nočních ulic šťastně? Bůh nenávidí hřích, ale hříšníka miluje. K Ježíši přivedli ženu přistiženou při cizoložství a chtěli ji ukamenovat. On však řekl známou větu: „Kdo z vás je bez viny, hoď po ní první kamenem.“ Žalobci odešli a Ježíš jí řekl: „Běž a nehřeš více.“ Pán Ježíš nabízí odpuštění a svobodu i od hříchu nečistoty, ať má jakoukoliv podobu.

5. Obžerství není hned vidět, ale později je tělo prozradí. Bůh dal lidem přirozenou chuť k jídlu, ale u někoho se požitek z jídla zvrhl natolik, že si vidličkou a nožem kope hrob. Obžerství ničí vzácný Boží dar, zdravé tělo i mysl. Nejedná se jen o přejídání, ale také o skryté formy nepřirozených tužeb a pudů. Bible tímto hříchem myslí nadměrný zájem o pozemské věci, filozofii materialismu. Naši generaci proniká touha vlastnit a užít si vše, co se nabízí, nebo co mají druzí. Lidé netuší, že tímto způsobem marně hledají cestu ke štěstí, k radosti a úspěchu. Na Zemi květy trvalé radosti a spokojenosti nerostou. Je snadné se najíst, co hrdlo ráčí, zaplnit mysl množstvím informací, získat nejmodernější technické vybavení, ale duše při tom hladoví. Pán Ježíš říká: „Ne samým chlebem živ bude člověk“. Srdce člověka se trvale ničím materiálním nenasytí. Toto místo si Bůh v člověku ponechal pro sebe. Proto jen ten, kdo otevřel Bohu srdce, je spokojený a zná cenu a smysl svého života.

6. Lenost nás nenápadně ničí už od mládí a často je příčinou toho, že se nenaplní naše představy o životě. Je také příčinou rozdílu mezi tím, čím jsme mohli být a čím ve skutečnosti jsme. Kdo se poddá, přestane dbát o vzdělání, o rozvoj talentu, i o své zdraví. Ruku v ruce s ní jde lhostejnost, která každoročně sklízí žeň mnoha těžkých úrazů, obětí, utrpení a bídy po celém světě. Lenoch nemusí udělat ani nic zlého, jen si tak líně přežívá a jako vrak unášený proudem se řítí do zkázy. Byla nám dána krásná příležitost být tvořiví, šířit mezi lidmi lásku a povzbuzení slovem i činem. Je mnoho lidí, které můžeme vyslechnout, potěšit, nebo vtisknout jim do dlaně finanční dar a tím nadlehčit jejich břemeno. Na lenosti je nejhorší, že člověka oloupí o odhodlání a sílu cokoliv měnit. Rozum ví, co je nutné udělat, ale lenost člověka od každého činu zdržuje. Je na překážku i možnosti prosit Ježíše Krista o pomoc k radikální změně.

7. Lakomství bývá příčinou podvodů, lhaní, krádeží, vydírání, často i vražd. Začíná to nenápadně. Lidé jsou kvůli penězům zaměstnáni v sobotu i v neděli, na úkor odpočinku a hledání duchovních hodnot. Nemají čas jít do přírody, přemýšlet, poslechnout si Boží slovo, získávat moudrost pro praktický život. Jsou pak snadnou kořistí reklam, často se pak stávají oběťmi půjček a lichvy. Bible říká: „Milování peněz je kořen všeho zlého“ (1. Timoteova 6,10). Majitel mnoha nemovitostí si myslí, že je bohatý, ale se zřetelem na pravé hodnoty v Bohu je chudý. Bohatství není hříchem, jestliže člověk nabyl své jmění poctivým způsobem, nemyslí jen na sebe a pomáhá potřebným. Takovému člověku Bůh žehná jako svému správci a dává mu k podnikání moudrost a ochranu. Bohatství se stává hříchem tehdy, když je na překážku vztahu s Bohem, péči o rodinu a připravuje člověka o věčný život. Jak je těžké zbavit se lakomství, dokládá Ježíš větou: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý vejde do království Božího“ (Matouš 19,24). Kdo nepřijme pomoc, kterou mu Bůh nabízí, tomu zbudou jen výčitky svědomí.
Pán Ježíš myslel na všechny, kteří propadli hříchu, a proto se modlil, aby nám Bůh naše hříchy odpustil. Odpuštění a věčný život je na dosah každému člověku, který pokorně Pánu Ježíši přizná svůj hřích a nechá se jím v životě vést.
„Jestliže budeme vyznávat hříchy své, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.“ (1. Janova 1, 9)