Mojžíš

Biblický příběh Mojžíšovi vypráví o zázračném vysvobození Izraelského národa z egyptského otroctví a o jeho složitém putování do země zaslíbené. Není divu, že se k němu váže spousta slovních rčení, jejichž významu lidé dnešní doby ani většinou nerozumí. Například se běžně používá „Boží dopuštění“, což je úsloví pro pohromu; „egyptská tma“ jako ta nejčernější tma; mluví se o“Egyptských hrncích plných masa“ při blahobytu. O těch, kteří propadli mamonu, se říká, že se „klanějí zlatému teleti“. Je i mnoho dalších úsloví jako „být trnem v oku“, „lézt nosem“ nebo „země zaslíbená“ aj.
   Přesuňme se nyní do dávné minulosti, do země egyptských faraónů, kde příběh začíná. V té době zde žil Josef, syn patriarchy Jákoba, skrze kterého Bůh zachránil Egypt před hladomorem. Faraon jej jmenoval správcem celého Egypta a dovolil mu v době hladu přivést sem i celou svoji rodinu. Čas rychle běžel a rodina se rychle rozrostla ve veliký národ, který dostal jméno po Josefově otci – Izrael.
   Uplynulo několik staletí. Současný faraon nevěděl nic o Josefovi, zachránci Egypta, a o jeho zásluhách. Začal Izraelský lid pronásledovat. Bál se, aby se Izraelci příliš nerozrostli a v případě války se nepřidali k nepřátelům. Začal je trápit těžkou robotou. Pod ranami biče dělali cihly a stavěli města Pitom a Raamses. Izraelci neměli nikde zastání. Egypťané je mohli surově týrat i zabít. Ať je trápili jakkoli, Izraelců přibývalo. Faraon se proto rozhodl pro jejich postupnou likvidaci. Nařídil, aby každého chlapce, který se jim narodí, hodili do Nilu. Izraelský lid volal úzkostlivě k Bohu o pomoc.
Plaváček. Rodině se narodil syn. Matka jej 3 měsíce skrývala, ale hlas dítěte sílil a hrozilo vyzrazení. Rozhodla se pro odvážný čin. Vyrobila ze třtiny ošatku, vymazala ji smůlou, dala do ní dítě a položila ji do rákosí řeky Nilu. Opodál se ukryla její starší dcera. Zanedlouho k řece přišla faraonova dcera s družinou. Uslyšela z rákosí pláč a poručila otrokyni dítě v ošatce přinést. Chlapec byl krásný a princezně se moc líbil, proto se rozhodla ponechat si ho. Vtom se objevilo děvče a nabídlo jí, že přivede chlapci kojnou. Princezna souhlasila. A tak, aniž tušila, svěřila dítě jeho matce, která se o něj mohla starat. Když dítě odrostlo, přivedla ho k faraonově dceři a ona je přijala za syna. Dala mu jméno Mojžíš, to znamená „vytažený z vody“. 
Škola tichosti. Mojžíšovi se dostalo nejvyššího vzdělání a byl váženým mužem v Egyptě. Čím dál víc ho však trápil útlak vlastního národa. Od hebrejské matky věděl, že je jedním z nich. Jednou uviděl Egypťana, jak ubíjí Izraelce. Popadl ho vztek a uhodil jej tak prudce, že ho zabil. Faraon se o tom brzy dověděl. Mojžíš se zalekl a uprchl do Midjánské země. Čtyřicetiletý Mojžíš putoval krajinou, až přišel ke studni. Uviděl tu pastýře, odhánějící od studny sedm dcer midjánského kněze, které tu napájely své stádo. Mojžíš se jich zastal a pomohl jim stádo napojit.Jejich otec mu byl vděčný a nabídl mu přístřeší. Později dostal jednu z dcer, Siporu, za manželku. Mojžíš se u svého tchána Jitra stal na dlouhých 40 let pastýřem ovcí. Ocitl se ve škole života, kde se učil tichosti. 
Velké poslání. Jednou pásl Mojžíš stádo v blízkosti Boží hory Choréb a uviděl zajímavý úkaz. Byl to keř, který hořel, ale neshořel. Šel se podívat blíž. Najednou uslyšel své jméno: „Mojžíši, Mojžíši! Nepřibližuj se! Zuj si opánky. Místo, na kterém stojíš, je svatá půda.“ Mojžíš , plný bázně, si zakryl tvář. Bůh mu dále řekl: „ Izraelci úpí v otroctví a přišel čas je vysvobodit. Pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid z Egypta.“Mojžíš se bránil: „Kdo jsem já,abych šel k faraonovi a jak Izraelci poznají, že ty mě posíláš?“Bůh řekl: „Jdi ke starším lidu izraelského a řekni jim: Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a řekl: ´Vím, jak s vámi v Egyptě nakládají. Vyvedu vás z egyptského otroctví do země oplývající mlékem a medem.´ Až tě vyslechnou, půjdeš s nimi k egyptskému králi a řeknete mu, aby vás propustil.“ Mojžíš znovu namítal: „Neuvěří mi a neposlechnou mě. Mám neobratná ústa i jazyk.“ Hospodin odpověděl: „Já sám ti vložím do úst, co máš mluvit.“ Pak Mojžíš uposlechl. Vzal svou ženu a syny a vrátil se do egyptské země. Bůh mu poslal na pomoc jeho bratra Árona, který se stal Mojžíšovým mluvčím.
Egyptské rány. Mojžíš s Áronem šli k faraonovi a žádali jej, aby propustil Izraelce poklonit se jejich Bohu – Hospodinu. Avšak faraon odpověděl: „Hospodina neznám a Izraelce nepropustím!“ Navíc přikázal dozorcům, aby jim robotu přitvrdili. Desetkrát šel Mojžíš s Áronem vyzvat faraona,aby propustil lid, ale on stále odmítal. Proto seslal Hospodin na Egypt deset těžkých ran, které měly Egypťany obměkčit. Nejprve se voda v Nilu proměnila v krev. Pak Hospodin poslal na egyptskou zemi žáby, komáry, mouchy, aby je sužovali.Následoval dobytčí mor, vředy, krupobití a kobylky. Devátou ranou byla 3 dny trvající neproniknutelná tma, kdy nikdo nemohl nic dělat. Jakoby Bůh dal Egypťanům tři dny na rozmyšlenou: buď budou dál bezohledně množit svůj majetek, který jim otroci budovali, anebo poslechnou mocného Boha a lid propustí. Avšak touha po bohatství však oslepuje lidi natolik, že nevidí přicházející zkázu. Pro tvrdost faraonova srdce dolehla na Egypt i desátá, nejkrutější rána. Všechno prvorozené zemřelo, včetně faraonova syna. Po celé zemi nastal pláč a nářek. Dřív, než rána na Egypt dopadla, dostali Izraelci příkaz zabít beránka a jeho krví potřít vchod do domu, aby se jim smrt vyhnula. Připraveni k odchodu si měli maso upéci a s celou rodinou povečeřet . Po těchto ranách nakonec faraon Izraelce propustil. Dokonce sami Egypťané už Izraelce vyháněli. Dávali jim dary, jen ať rychle odejdou. Té noci Izrael vyšel z Egypta. Pesach je název svátku, který si izraelský lid dodnes připomíná vyjítí z egyptského otroctví. 
Exodus (vyjítí z Egypta). Po zázračném odchodu z Egypta začíná příběh zvláštního putování vyvoleného národa za svobodou. Izraelity vede sám Bůh – ve dne v podobě mraku, v noci jako ohnivý sloup. Nejkratší cesta do zaslíbené země, Kanánu, byla podél Středozemního moře, tam by však na ně čekalo mnoho nebezpečí. Proto je Bůh vedl směrem na jihovýchod. Nepochopitelnou cestou přímo k Rudému moři. Později se však ukázalo, že tato cesta byla pro Izrael záchranou, ale pro Egypťany definitivní porážkou. Odchod izraelských otroků Egypt ochromil. Neměl kdo pracovat na poli, vázla výroba cihel. Jakmile se faraon vzpamatoval z desáté rány, vydal se s vojskem za Izraelity, aby je donutil k návratu. 
Přechod přes Rudé moře. Izraelité právě odpočívali na břehu moře, když uviděli blížící se Egypťany. Byli v pasti: na jedné straně moře a na druhé egyptské vojsko. Plni hrůzy volali k Hospodinu, zároveň však vyčítali Mojžíšovi, že je z Egypta vyvedl. V té chvíli jim Mojžíš řekl památnou větu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás Hospodin zachrání. Egypťany už více neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás, vy budete jen mlčky přihlížet.“ A tak se stalo! Oblakový sloup, který Izraelity vedl ve dne, se nyní postavil jako clona mezi ně a Egypťany, takže se po celou noc jedni k druhým nepřiblížili. Mojžíš pak na Boží pokyn vztáhl hůl nad moře. Hůl v Mojžíšově ruce lidu připomíná, že jedná sám Bůh. Přihnal se silný vichr, který vál celou noc, až se vody rozestoupily. Národ pak přešel prostředkem moře po suchu na druhou stranu. Egypťané je pronásledovali a vešli za nimi doprostřed moře. Vtom Bůh přikázal Mojžíšovi, aby opět vztáhl hůl nad moře. Vody se vrátily a zatopily faraonovo vojsko. Pozvolna Izraelité začali chápat, že mají na své straně Boha, který za ně bojuje. To je chtěl Bůh naučit: aby Mu plně důvěřovali. Šťastný Mojžíš s lidem děkovali Bohu a zpívali Mu oslavné písně. 
Putování pouští. Po zázračném Božím zásahu Izraelci prožívají Boží ochranu a těší se na zaslíbenou zemi. Avšak cesta pouští je moc dlouhá, únavná a vysilující. Objevují se první problémy. Začíná velká zkouška pro Boží lid. Často není voda,je i velká nouze o pokrm. Izraelité začínají být netrpěliví. Vyčítají Mojžíšovi a Áronovi: „Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v zemi egyptské, když jsme jídávali chléb dosytnosti. Vždyť jste nás vyvedli na poušť, jen abyste nás umořili hlady a žízní!“ Jak člověk rychle zapomene! Izraelité reptají a vzpomínají na plné hrnce masa v Egyptě. Když u nich sedávali, vyhlíželi kýženou svobodu. Teď svobodu mají a najednou jsou jim hrnce masa přednější! A pokud je vůbec v Egyptě měli, byly vykoupeny těžkou fyzickou i psychickou porobou. Jak snadno hmotný blahobyt zastíní i ty nejvznešenější ideály! 
Mara – hořká voda. Národ putoval 3 dny pouští a stále nenarazil na vodu. Jakou všichni měli radost, když najednou přišli k vodě. Brzy však zjistili, že je hořká a nedá se pít. Ve svém zklamání útočili s výčitkami na Mojžíše. Mojžíš Bohu bezmezně důvěřoval a volal o pomoc. Dřevo, na které mu Hospodin ukázal, hodil do vody a ta přestala být hořká. Lid prošel první zkouškou víry ve svého Boha neúspěšně. 
Pokrm z nebe. Po nějaké době Izraelitům došly veškeré zásoby. Lidé začali mít hlad. Uvážíme-li, že Izraelců byly tisíce, nebylo jejich zásobování snadnou záležitostí. Bůh má však mnoho možností, jak se postarat o svůj lid. Večer přiletěly křepelky a ráno padala kolem tábora mana. Na zemi leželo něco jemně šupinatého jako jíní. Když to uviděli, zvolali: „Man-hú?“ což česky znamená „Co to je?“ Odtud jméno mana. Hospodin jim seslal chléb jako déšť z nebe. Mana chutnala jako medový koláč. 
Voda ze skály. Trpělivý Mojžíš opět úpěl k Hospodinu, protože došli na místo, kde zase nebyla voda. Bůh nenechal lid napospas žízni, ani Mojžíše rozzlobenému lidu. Mojžíš na pokyn Hospodina vzal s sebou několik starších lidu a hůl, která připomínala všechny mimořádné Boží činy, a šel k hře Choréb. Tam před zrakem všech uhodil do skála y z ní vytryskla voda. Mojžíš nazval toto místo Massa a Maríba, což znamená pokušení a svár, protože lid pokoušel Hospodina reptáním. 
Vítězství nad Amálekem. Bojovný arabský kmen Amálek těžko nesl, že do jejich hor přichází početný zástup lidí. Vyhlédl si nejslabší místo a tam zaútočil. Byly to unavené děti, staří lidé a dobytek. Strhl se křik a izraelští muži hned běželi na pomoc. Mojžíš přikázal Jozuovi, aby se ujal velení boje. Sám pak vystoupil s Áronem a Chúrem na pahorek, kde se modlil se zdviženýma rukama. Když mu únavou ruce klesaly, vyhrával Amálek. Áron a Chúr mu proto ruce podpírali a Izrael zvítězil. 
Desatero. Bůh má s Izraelity svůj záměr, chce z nich vytvořit svůj lid se zvláštním posláním. Vede je pouští až k pohoří Sinaj, které má výšku přes 2000 metrů. Tady chce uzavřít s Izraelem smlouvu. Když přišel ten okamžik, celá hora Sinaj se zahalila kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Jen Mojžíš směl vystoupit nahoru, ostatní lid se nesměl ani přiblížit a musel zůstat na úpatí. Mojžíš byl na hoře čtyřicet dní a nocí. Bůh mu zde svěřil všechna svá nařízení a předal mu na kamenných deskách Desatero. 
Klanění se zlatému teleti. Izraelcům se zdálo, že se Mojžíš dlouho nevrací. Stalo se mu něco? Kdo je v tom případě povede pouští do zaslíbené země? Naléhali proto na Árona, aby jim udělal „boha“, který by je vedl dál. Áron se nebrání. Přikáže, aby sebrali zlaté šperky a odlili z nich sochu býčka. Hospodin vše vidí a promlouvá k Mojžíšovi: „Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy.“ I po mnoha důkazech Boží péče lid znovu nevěří všemohoucímu Bohu a přivolává na sebe pohromu. Mojžíš však prosí Hospodina o shovívavost. Když se Mojžíš přiblížil k táboru a uviděl býčka a křepčení, vzplanul hněvem a desky roztříštil. Pak vzal býčka, kterého udělali, spálil jen ohněm a rozemlel jej na prach. 
Obnova smlouvy. Mojžíš vystoupil zpět na horu, vyznával hřích národa a prosil o odpuštění. Bůh lidu odpustil a obnovil svou smlouvu. Mojžíš odnesl nové desky zákona. Podle Božího příkazu byl vybudován stánek smlouvy (přenosný chrám) na znamení, že Hospodin je s nimi. Ve stanu smlouvy pak byly uloženy desky zákona. Od té doby se Desatero stalo pro jeho nadčasovou hodnotu osnovou zákona všech kultivovaných zemí. Bůh chtěl skrze Izrael ukázat všem národům, že existuje, že je živý Bůh, Stvořitel nebe i země. Dává jim také pravidla pro život. A pokud se lidé budou řídit Jeho radami, bude se jim dobře dařit. 
Boží dopuštění. Cesta Izraelců pouští se v důsledku jejich nedůvěru Bohu prodlužuje na celých 20 let. Propadají malomyslnosti a stále si na něco stěžují. Dokonce i na manu, kterou jim Hospodin posílal pravidelně den co den. Už se jim přejedla, „lezla jim nosem“. Opět vzpomínají na Egypt, na ryby, melouny, okurky, cibuli, česnek,.. Po čase přišli do oblasti, kde bylo mnoho pouštních hadů. Byli stočeni v jamkách a když na ně lidé nebo dobytek šlápli, hadi je uštkli a lidé umírali. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „ Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Volej k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Bůh mu nařídil vztyčit na holi bronzového hada. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. Tato situace s hady bylo vpravdě Boží dopuštění. Podobně Hospodin dopustil rány na Egypťany, když nechtěli propustit Izraelce. Pohromy nejsou Božím záměrem, Bůh je pouze dopouští. Jsou však důsledkem jednání člověka, který se vzepřel Bohu. Lidé se neustále ptají, proč je tolik zla na světě. Bůh je nechce, ale dopouští je kvůli lidské zlobě. 
Kanán – zaslíbená země. Izraelský národ konečně doputoval na hranici zaslíbené země. Na Boží pokyn Mojžíš vybral po jednom muži ze dvanácti pokolení a poslal je tuto zemi prozkoumat. Za čtyřicet dní se průzkumníci vrátili a velké nadšení se změnilo ve zklamání. Přinesli zprávy, že země je krásná a bohatá na úrodu. Jako důkaz ukázali velký hrozen, který museli nést na tyči dva muži. Avšak současně vylíčili, že obyvatelé jsou obrovitých postav a žijí v opevněných městech. „Nejsme schopni je přemoci.“ Marně Jozue a Káleb dodávali všem ostatním odvahu a připomínali, že co řekne Bůh, to také splní. Kvůli malé víře lidu je Bůh nechal putovat pouští dalších 20 let. Do Kanánu směly vejít až jejich děti. Jednoho dne Mojžíšovi Bůh oznámil, že jeho pozemská služba již končí a do Kanánu nevstoupí. Mojžíš tedy svolal všechen lid a požehnal Jozuovi, aby měl zmocnění a moudrost k vedení lidu do zaslíbené země. Když vše vykonal, vystoupil na horu ležící naproti Jerichu. Odtud viděl celou zaslíbenou zemi. Hospodin řekl: „ Toto je země, kterou jsem slíbil Abrahamovi, Izákovi i Jákobovi. Tuto zemi jsem dal Izraeli do vlastnictví.“ Zde Mojžíš zemřel ve 120 letech. 
Mojžíš – předobraz Spasitele. Příběh izraelského národa jsme nesledovali proto, abychom se povyšovali nad těžce zkoušeným národem, který téměř vždy ve zkouškách selhal. Putování tohoto národa do zaslíbené země je předobrazem naší životní pouti, která je také plná nejistoty, pokušení a selhání. V pokoře si musíme přiznat, že nám vítězný život také moc nejde. Tak jako Bůh poslal izraelskému lidu na pomoc Mojžíše, nám poslal Pána Ježíše Krista, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu a přivedl nás na cestu, která vede k věčnému životu. Podobně krev beránka na veřejích domu, která zachránila Izraelce v Egyptě, byla předobrazem Pána Ježíše, Beránka Božího. Ti, kdo v Něho věří, jsou Jeho krví očištěni od hříchů a zachráněni pro věčný život.