Jiří Zmožek

O nejtěžších chvílích života
Nedávno Jiří Zmožek poskytl rozhovor slovenskému křesťanskému časopisu M ROSA, ve kterém se zmiňuje o jednom ze svých setkání s Karlem Svobodou. Přinášíme přepis tohoto rozhovoru.
Setkání s Karlem Svobodou. Pane Zmožku – jak vás – jako už věřícího – brali Vaši bývalí kolegové? Skladatel Karel Svoboda byl jedním z nich. Nedávno spáchal sebevraždu. Oba dva jste měli problémy, vy jste se však obrátil k Bohua Karel Svoboda volil smrt – proč asi? 
Konkrétně s Karlem jsem před léty hovořil, nikoliv na téma sebevražda, ale na téma Bůh. Stáli jsme spolu u jeho džípu v Praze 5 a já jsem mu připadal asi moc fanatický. Řekl mi tenkrát doslova: „No – já věřím, že Bůh je, ale žádný fana­tik nejsem.“ Já jsem na rozdíl od Karla měl prostě tu milost od Boha, že jsem to v době největší krize nenapálil v autě do zdi, i když mi satan namlouval: Teď to tady napal do té zdi a bude ti dobře. A já jsem začal křičet: Bože, já už nechci žít TENTO ŽIVOT. Zatímco sebevrah ten hlas (satana) poslechne a řekne – já už nech­ci žít ŽÁDNÝ ŽIVOT. Ono je v tom také kus pokory – volat k Bohu. 
Tenkrát, když jsem s ním mluvil, tak byl ve značné tísni a prožíval bolest. Bylo to v době, kdy Karel prožíval jedno ze svých životních trápení. Umírala mu jeho první manželka a já jsem se mu snažil podat pomocnou ruku. V takových případech je to těžké, ale Bůh je Bohem milosrden­ství a ve svém Synu Ježíši Kristu přinesl pomoc pro každou situaci. Jak je psáno: Když Bůh obětoval svého Syna, jak by nám s ním nedaroval VŠECHNY VĚCI. Tedy i pokoj duše pro nejtěžší chvíle. Podruhé jsem pak zažil něco velmi podobného, když jsme byli oba pozváni na slavnost „PÍSNĚ STOLETÍ“. Já jsem měl mezi písněmi století Zvonky štěstí a Karel, myslím, Lady Karneval. Když televizní natáčení skončilo, tak jsem vy­cházel ze sálu před ním. Otočil jsem se a pokoušel jsem se o jakýsi vtip – no, Karle, nebuď tak smutný, že nejsi na prvním místě. On byl ale zamlklý a zklamaný jinak, než jsem si myslel. Moje dcera mi potom řekla, že jeho malá holčička je v nemocnici a situace s uzdravením vypadá beznadějně. Tak to byly moje dvě setkání s Karlem, shodou okolností vždy v nejbolestnějších chvílích jeho života. Setkali jsme se vícekrát, ale ta ostatní setkání, to byla vždy setkání s člověkem sršícím silou a optimizmem. Karel Gott se prý nechal slyšet, že Karla Svobodu za tento čin obdivuje… Pokud to Karel Gott skutečně řekl, že jej za to obdivuje, tak to pak obdivuje jenom pýchu nepokořit se před Bohem a neudělat pokání z toho starého života plného hříchů.
Jakou pozornost věnují víře a Bohu naši špičkoví umělci? Nevím, to je otázka pro ně. Pokud se ale týká mě, tak prvořadou. Já jsem známý Ježíšův fanatik.
Proč se často objevuje na vrcholu úspěšného života rezignace a zoufalství? Jsou dva důvody, které obvykle vyvolávají zoufalství. Nedostatek lásky a nedostatek peněz. A když se to obojí spojí, tak nastává krize, která buď končí obrá­cením, nebo sebevraždou (v té době se oběsila i spisovatelka Hercíková a několik neznámých lidí skočilo z okna). Sa­tan prostě začíná řádit, protože už mu dohořívá, jenže svět vůbec neví, o co jde a pochoduje si klidně dál.
Existují i jiné – pozitivní příklady, kdy se lidé obracejí k Bohu ? Jsou, ale satan je mistr ve lhaní a tak lidem ve velké většině namluví, že už není řešení. No bodejť by jim řekl, že řešení je Ježíš. Vzývej Jeho jméno a budeš zachráněn (Římanům 10, 9). A on jim místo toho namluví, aby odešli z tohoto světa. Viděl jsem svého otce (měl jsem vidění), když přicházel do nebe. A řeknu vám, moc lidí, které jsem znal, ho tam nevítalo. On Pán řekl, jestli vůbec najde víru na zemi… A jedna řeholní sestřička mi kdysi vtipně řekla: „Pýcha umírá až tři dny po smrti“. Sláva našemu Pánu, že On naopak ve slávě a pokoře třetího dne vstal z mrtvých. A tak ještě na závěr dodávám: Ježíš Kristus Nazaretský vstal z mrtvých, sedí na pravici Otce a přimlouvá se za nás. Za mě i za tebe. Neboť, jak je psáno: Tak Bůh miluje svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby žádný, kdo uvěří v něho nezahynul, ale měl život věčný. Amen.